Zpráva o prázdném hrobu patří k velikonočnímu jitru. Časně ráno jdou ženy dokončit pohřební úkony na Ježíšově mrtvém těle. Místo Ježíše však najdou Božího posla a místo smrti se mluví o životě. Zvěstuje se vzkříšení, zvěstuje se zmrtvýchvstání. Obnovení života po zdrcující smrti. „Hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“ (5-7)

Zpráva o prázdném hrobu vyráží do světa. Tehdy zazněla poprvé a od té doby zní každou neděli v křesťanských shromážděních. Zvěst o vzkříšení není tajnou naukou, jež by byla vyhrazena jen hloučku zasvěcenců, kteří prošli důkladnou průpravou. Posel výslovně ženy pobízí, aby promluvily: Jděte rychle povědět jeho učedníkům. Tahle zpráva nemá být umlčena, zamlžena, zadržena. Hovořit jasně a otevřeně je úkolem církve od samotného počátku. Samozřejmě, že se nám občas o víře mluví velmi těžko, ale mluvit máme. Bez poctivého a pravdivého mluvení o naší naději není vzkříšení. Naše společná víra roste z řeči o víře, nikoliv z mlčení.

Zpráva o prázdném hrobu se nese k uším žen. Vpisuje se jim do srdce. Působí v nich. Uvádí je do pohybu. Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely vše oznámit učedníkům. (8) Vidíte, jak se v ženách mísí jedno s druhým dohromady? Radost se strachem, naděje s nejistotou. Dobrá novina o vzkříšení se směšuje se starou krutostí světa, jež zničila Ježíše. Co je pravda? Komu věřit? Nové zprávě nebo starým zkušenostem? To jsou velikonoce: mísení. Náš svět se mísí s Božím královstvím. Strach se smutkem, zkáza s obnovou, smrt se životem. Někdy se hranice nacházejí velmi nesnadno. Jak se rozhodneme?  A hlavně podle čeho? K čemu přiložíme svoji víru?

Zpráva o prázdném hrobu neovládá svět. Neznásilňuje ho. Není zdrcujícím důkazem. Lze říci: „Ježíšův hrob je prázdný, no a co?“ Ženy odešly ze hřbitova a stále neměly jasno. Byl Ježíš vzkříšen? Nebyl vzkříšen? Neměly se podle čeho rozhodnout. Nějaká povídačka jakéhosi cizince u náhrobního kamene, copak je to za argument?  Musí se stát něco víc, aby uvěřily. A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“(9) Teprve teď se pro ně vzkříšení stává skutečností. Potkávají Vzkříšeného. Kristus vstupuje do jejich života s novou působivostí. Jinak, než jak jej znaly dosud.  Přichází jako živý, jenž přemohl smrt. Jako příslib Božího života pro všechny. Na miskách vah, které doposud kolísaly mezi strachem a radostí, začíná převažovat radost. Strach je hnán pryč. „Nebojte se, jděte a oznamte mým bratří, aby šli do Galileje, tam ne uvidí.“ (10) Opět tatáž výzva: jděte a mluvte. Jděte a oznamujte. Jděte a šiřte tu novinu. Právě vy, osobně. Zpráva o prázdném hrobu získává svou podobu ve svědectví Ježíšových přívrženců. Pán žije, jde před vámi, tam jej spatříte.

Zpráva o prázdném hrobu však nalezla i jinou podobu. Zcela odlišnou podobu, jak nám ji stručně zachycuje evangelista Matouš. Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. (11) Nyní hovoří ti, kdo mají s Ježíšovým vzkříšením problém.  Vojáci, kteří měli střežit hrob, aby učedníci Ježíšovo tělo neukradli a nevydávali jej za vzkříšeného. (27,64) Vojáci sice stáli na stráži a střežili, avšak neustřežili. Kristus byl vzkříšen, což se vymyká lidskému postřehu. Oni za to nemohou, že jim prázdný hrob působí problém.  Že se ocitli na druhé straně než učedníci a učedníci. Prostě se to tak ve světě seběhlo. Vojáci se stávají kolečkem v soukolí mocenské mašinérie. Soukolí klamu a lži. Vládcové rozvíjejí vlastní výklad událostí. Sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti. (14)

Zpráva o prázdném hrobu. Není jednoznačná. Od samého počátku jsou jí přisuzovány rozdílné významy. Pro jedny záblesk naděje a předzvěst obnovy světa, pro druhé podvod a příčina dalších lží. Na jedné straně učedníci, kteří vyhlašují, že Bůh se zastal jejich Mistra, daroval mu život a potvrdil jeho učení o lásce. Na druhé straně mocní a vlivní utvářeči veřejného mínění, kteří nasazují, všemožné páky, aby klamem uhájili své pozice.  Jenže podle čeho se rozhodnout? Jak rozeznat pravdu a lež?

Žijeme v znejistělém světě uprostřed nejistých zpráv. Komu věřit? Na čí slova se lze spolehnout? Čích slov si raději nevšímat? V dnešní záplavě informací se ptáme naléhavěji nežli dříve. Co je pravda? Co je pouze nechtěný omyl? Co je zamýšlená dezinterpretace? Dnes stejně jako tehdy jsou neošemetnější ty zprávy, jež jsou pravdivé jen zpola. Jen napolovic. Hrob je prázdný, ano, ale Ježíš nevstal z mrtvých, nýbrž byl učedníky ukraden. Mocní tohoto světa odnepaměti užívají lži k balamucení veřejnosti. A je úplně jedno, zdali těmi mocnými je jeruzalémské kněžstvo, americký prezident, ruská vláda či český tiskový mluvčí.  V zájmu vlastní moci si obhajují své lži. Prý už to není lež, nýbrž jsou alternativní fakta. Jinačí skutečnost. Skutečnost, kterou si sice vymysleli, ale kdo jim dokáže opak. A i kdyby někdo dokázal opak, kdo je donutí přestat hlásat lež a uznat pravdu. Každý má přece právo na svůj názor. Klidně si dokola dál budou mlít svou. Už ministr propagandy Joseph Goebels hlásal, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Zpráva o prázdném hrobu. Byl Ježíš vzkříšen nebo ukraden? Komu věřit? Proč jsme se vlastně svou vírou přiklonili na Kristovu stranu a nepřidrželi s názoru většiny? Velikonoce jsou příležitostí, abychom si znovu uvědomili, na čí stranu se kloníme. A proč se tam kloníme.  Bible nám právě na velikonočních událostech pozoruhodným způsobem ukazuje podle čeho se rozhodovat, komu věřit.

1. Věrohodný bývá člověk, jehož znám jménem a který se neskrývá do anonymity. Jména podplacených vojáků i jména podplácející vrchnosti nám zůstávají utajena. Naopak o ženách, které byly u hrobu, víme, jak se jmenovaly. Marie z Magdaly a ještě jiná Marie. V církvi se od počátku uvádějí zdroje – jména žen u hrobu, jména apoštolů, jména evangelistů, novozákonní dopisy jsou po-jmenovány podle pisatelů. I ono uctívání svatých bylo v prvopočátku připomínání svědků víry, kteří se veřejně přihlásili ke Kristu. Lidé kolem dobré zvěsti evangelia se představují jménem. Neskrývají se za žádným podvodným serverem.

2. Věrohodný bývá člověk, který je nezištný. Ženy jdou, a ohlašují vzkříšení bez jakéhokoliv ohledu na zisk. Samotná pravda je pro ně obohacením. Naopak vojáci dostávají za lež peníze. Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A tento výklad je rozšířen mezi většinou podnes. (15) Kolika lidem se platí dnes, aby vypouštěly do světa hoaxy? Falešné informace, jež mají zaplnit veřejný prostor a odvést pozornost od skutečnosti k domnělým problémům.

3. Věrohodný bývá člověk solidární. Jděte a oznamte mým bratřím, říká Kristus ženám. Nemluví z pozice nadřazenosti, nýbrž staví se na stejnou úroveň. On, Mistr a Pán, vyhlašuje po vzkříšení: my jsme bratry. Naopak v palácích se velice dbá na hierarchii, na postavení. Mocipáni se s vojáky nesolidarizují a samolibě si pěstují svůj vliv na nejvyšší místa. Doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti. (14)

4. Věrohodný bývá člověk radostný. Ženy vnášejí do smutku pozůstalých radost. Útěchu.  Odhodlání žít dál a smát se. Naopak lháři pěstují strach. Pocit sevření, který lze kdykoliv umocnit dalším vylhaným postrachem. Nasazují si masku smrtelné vážnosti. Nedokážou se upřímně smát. „Všichni se proti nám spikli!“ Ke lži patří i manipulace, kdy je člověk ovládán a nasměrován proti svým vlastním zájmům.  Dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali.“ Vojáci sice dostanou zaplaceno, ale mají ze sebe udělat mouly. Mizerné strážce, kteří klidně usnou ve službě. A ještě mají tuhle sebepotupnou zvěst pustit do světa.

Zpráva o prázdném hrobu. Ježíš vstal z mrtvých, nebyl ukraden. Sestry a bratři, proč tomu věříme? Jedním z důvodů k víře je i toto společenství. My navzájem jsme si věrohodní. Nejsme si cizí. Známe své tváře a mnozí se známe i jménem. Nesetkáváme se kvůli penězům. Nevyvyšujeme se jeden nad druhého, nýbrž vytváříme společenství založené na smíření a lásce. Společně se radujeme z pravdy, zpíváme, důvěřujeme Bohu, doufáme. Jsme společenstvím kolem vzkříšeného Krista. On žije mezi námi. Mezi námi platí jeho slovo, jeho pozvání k lásce a ke stolu štědře prostřenému pro všechny. Amen.

1 Samuelova 2,1-9     660; S 309; 334; 118+98; 346           1 K 15,19-22

Kázání ve velikonoční neděli 16. dubna 2017.