Měl by ses stydět! Že ti není hanba? Co si o tobě lidé pomyslí? Takovým a podobným způsobem lze kárat druhé, když se nám nelíbí jejich chování. Já z těch slov cítím závan dětstvím, když se mi rodiče pokoušeli objasnit, že dělám něco opravdu nevhodného. Stud a ostych skutečně dovedou přibrzdit či úplně zastavit lidskou činnost. Zřetel na okolí, co řekne, dokáže člověka někdy až ochromit. Paralyzovat, že už nebude dělat vůbec nic. Aby se před druhými neztrapnil. Co by si přece o něm pomysleli!

Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu. (8) Vybízí apoštol Pavel svého mladšího přítele a žáka Timotea. Víra a stud – jakpak se k sobě mají. Když věřím v Pána Boha, když věřím, že v dějinách je přítomný Boží vliv, že Kristus tady byl pro lidi a jeho Duch smíření zde mezi námi působí, když věřím, jak jsem na tom se svým studem? Stydím se za svoji víru, nebo se nestydím? Tohle je zajímavá vlastnost víry: lze ji zavřít dovnitř. Prožívat ji ve svém nitru a navenek nedát nic znát. Jsem přesvědčený, že existuje mnoho hluboce věřících lidí, jimž dokonce jejich hloubku víry závidím, existuje mnoho hluboce věřících lidí, kteří svou víru neprojevují navenek. Příčiny skrývání víry mohou být různé. Špatná zkušenost s církví a s jejími činovníky. Nebo politická situace. Minulá doba komunistického režimu řadu lidí přivedla k takové nezjevné, neprojevené víře. Považte jenom na komplikace, jaké měli učitelé. Otevřeně vyznávaná víra byla překážkou v pedagogické práci. Mnozí se rozhodovali z lásky k dětem pro učitelské povolání a svoji víru přitom museli zabalit do neprůhledného obalu a schovat, aby ji nebylo vidět. Pitomá doba. Bohu díky už je pryč.

Tedy víru lze zcela znenápadnit, žít ji uvnitř v duši. Anebo ji lze zveřejnit. Žít víru viditelně, někdy s velikou hloubkou a intenzitou, jindy jen s mírný ponorem a tak trochu okrajově. I to je víra. Miluji tuhle různorodost. Když apoštol Pavel píše svému příteli Timoteovi, obrací se na něj jako na veřejnou postavu. Timotej převzal starost o křesťanské společenství, které kdysi Pavel zakládal. A právě v křesťanském společenství nelze víru skrývat. Ve společenství církve se víre musí projevit, jinak nejsme církví. Představte si, jak by vypadaly naše bohoslužby, kdybychom se v neděli ráno sešli a pak se společně snažili víru všelijak zamaskovat, aby nebylo ani náznakem poznat, že věříme v Pána Boha. To je nesmysl. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu, je psáno. My jsme svědky o Bohu. Nejenom při bohoslužbách, ale i ve všedním životě. Lidé kolem často vědí, že jsme křesťané, že chodíme do evangelického nebo do jiného kostela. Víra se nějak otiskuje do našeho života. Buďme si toho vědomi.

Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď. (8) Sami víte, že víra, že Kristovo evangelium není žádný trhák. Neláká davy, neplní arény. Evangelium nikdy nebylo přitažlivým trhákem. A nikdy jím nebude. Samotný apoštol Pavel hlásal evangelium o sto šest a nakonec sám skončil ve vězení. Tohle není dobrá propagace. Drže se v evangelia a ocitneš se ve vězení. Narazíš na odpor, nevoli, pohrdání. Zvěst o jakémsi provinčním kazateli, který měl rád lidi a Boha a kvůli svým řečem skončil na kříži, taková zvěst působila absurdně v tehdejší římské společnosti. Kázání o zkrachovanci, který potupně přišel o všechno, včetně života, nelákala ani vzdělance, ani úspěšné osoby. Pavel sám se svým údělem připodobnil ke zkrachovalému Ježíšovi. Nic neměl, zbyla mu jenom důvěra v Boha, který doved zkázu a smrt obrátit v nový život. Tak to hold s křesťanstvím je. Nic nemáme než důvěru v Boha. To není málo.

Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh, který nás spasil. (8n) Pavel se za evangelium nestyděl, třebaže mu to přineslo komplikace. Ty komplikace mu stály zato. Byly víc než vyváženy ziskem, jaký mi víra dala. Radost z nových perspektiv života, z perspektiv, které sahají až za hrob. Víra a stud. Kolik z víry ukázat, aby si na mne druzí neukazovali prstem. Kolik z víry ukázat, abych se nedostal do napětí či sporu se svým okolím. Nikdo si nechce život zbytečně komplikovat.

Sestry a bratři, chtíc nechtíc se naše křesťanská víra dostává do konfliktu s obecným míněním. My prostě věříme jinak, máme jinačí pojetí důvěry nežli okolí. My, ať už evangelíci či katolíci, nezastáváme většinový názor. Za minulého režimu to bylo jaksi samozřejmé. Po převratu se mohlo zdát, že křesťanství rozkvete a účast na církevním životě poroste. Ne. Pořád jsme menšinou. A vždy menšinou budeme. Nikoli zástupy, nýbrž hrstky. My budeme v nesouladu s obecným míněním. Ale teď – co s vírou? Co se studem? Má se se svou vírou chovat za hradbou stydlivosti?

Ne. My se nemáme za co stydět. Křesťanství je propracovaný projekt. Jsme součástí rozvinuté péče o duši. Nepěstujeme jakési spirituální kutilství, které posbírá kdeco, jako když pejsek s kočičkou dělali dort. My čerpáme ze staleté tradice. Nemáme se zač stydět. Neobjevujeme pracně duchovní Ameriku, nýbrž s respektem navazujeme na moudrost předků.  A dále, my nerazíme samotu, jako životní styl, onen děsivý propad do samoty zapletený do elektronických sítí. My pěstujeme společenství a sdílení. Nemáme se zač stydět. Našim záměrem není izolace skupin, nýbrž spojování generací. Kde jinde se dnes setkávají tři, čtyři generace a společně zpívají a soustředí se na totéž. Ne, nemáme se zač stydět. Vytváříme, snažíme se vytvořit prostředí odpuštění a sounáležitosti, nikoli izolace. Jdeme cestou obětavosti, vzdáváme se svých prostředků ve prospěch druhých. To není důvod ke studu.

Nestydím se, naopak jsem hrdý, že jako křesťané nerazíme konflikt a rozdělení, nýbrž hlásáme smíření. Neholedbáme se svou skvělostí, nýbrž vyznáváme své nedostatky a viny. Ne privátnost, ale obětavost. Nehlásáme nenávist, nýbrž lásku. Není důvod se stydět.

Jistě, neděláme vždy všechno dobře. Často selháváme. Ale záměr máme dobrý, a občas se nám daří jej naplnit.  Ať se stydí ti, kdo ani ten záměr nemají. Kdo bezostyšně propagují nenávist. Existuje ohromná paleta přístupu k životu. Stačí se rozhlédnout kolem. My si říkáme, jak obstojíme se svým přístupem, jak dopadneme v očích druhých.

Nebojte se žít svoji víru i s jejími projevy. Ty projevy totiž vůbec nebývají špatné. Jsou cenné, přínosné. Nebojte se žít svou víru s jejími projevy. Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. (7) dodává Pavel. Povzbuzuje nás. Bůh nám nedal ducha bázlivosti, je psáno. Samotný Bůh nás podporuje tím, jak v nás dýchá svým duchem. Není třeba se bát. Ta slova „duch bázlivosti“ by šlo přeložit ještě jadrněji „duch zbabělosti.“ No, tak právě takového ducha díky Bohu nemáme. Jsem křesťan. Jsem křesťanka. To zní hrdě. (Vyjádřeno s pomocí Maxima Gorkého.) Sestry a bratři, přeji vám mnoho zbožné nestydatosti. K tomu nám dopomáhej Pán Bůh. Amen.

Kázání v JImramově při seniorátní neděli v JImramově 20. záží 2026.