Pohyb. Pohyb lze znázornit různě. Obraz prvý: těžkotonážní náklaďák plně naložený kládami se drápe vzhůru po lesní cestě. Motor řve, kola se zahrabují do země, dokola se rozletuje jílovitá hlína, vzduch čpí špatně spálenou naftou. Pohyb. Úporný, zaťatý pohyb. Obraz druhý: taneční pár v osvětleném sále na parketu. Nádherné šaty, příjemná hudba, vůně dámského parfému a dvojice ladně krouží před zraky diváků a předvádí jim jednu okouzlující figur za druhou. Pohyb. Hladký, ladný pohyb.

Víra je pohyb. Jako je chůze pohybem těla po světě, tak je víra pohybem ducha po světě. A teď, sestry a bratři, jak se pohybuje váš duch? Jaká je vaše duchovní chůze? Jakou víru si vy nesete světem? Je to spíše pohyb těžkotonážního vozidla, anebo je to pohyb tančící dvojice? A jakou víru byste se přáli mít: těžkopádnou, nebo roztančenou?

Podobným směrem uvažoval prorok Jeremjáš. Akorát používal jiné obrazy. Uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci. (31n) Prorok hovoří o protikladu dvou smluv. Jedna stará, druhá nová. Nastal čas na novou smlouvu. Stará smlouva z dřívějška se váže k Mojžíšovi a k odchodu Izraelců z egyptského otroctví. Ten příběh známe. Izraelci se po odchodu z Egypta utáboří pod horou Sinaj. Jejich vůdce Mojžíš na pár týdnů zmizí v oblacích na vrcholku a časem se vrátí s kamennými deskami zákona. Ta smlouva mezi Hospodinem a jeho milovaným lidem byla vytesána do kamene. Kámen měl smlouvě zaručit trvanlivost, jenže nezaručil. Materiál, na němž je smlouva zapsána, není zárukou, že smlouva bude dodržena. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. (32)

Ten první pokus o vztah Boha a jeho lidu se úplně nevydařil. Lidi Boha ignorovali, nedbali na jeho přikázání. Dělali si sobecky a bezcitně, co chtěli. Jednoduše smlouvu porušili, třebaže se chovali velmi uctivě k oněm kamenům, na nichž byla smlouva zapsána. Zhotovili pro kamenné desky zdobenou truhlu. Zlatem na ní nešetřili. Truhlu směli přenášet jenom ti nejlepší z nejlepších. Přesuny se konaly s obrovskou pompou. Muzika hrála, lidi mávali, jásali. A když konečně vystavěli v Jeruzalémě chrám, byla v něm schrána smlouvy uložena na to nejsvětější místo. A co myslíte – pomohl všechen ten rumraj, aby lidi více důvěřovali Bohu? Nepomohl. Stará smlouva prostě nefungovala dobře.

Nemůžu se zbavit úvodního obrazu zatíženého náklaďáku, který se vší silou drápe do kopce. Pohyb obtížný, náročný, za cenu obrovských škod kolem. To není snadný pohyb. Takto krkolomně se pohybovat nechceme. Takto krkolomně, na sílu věřit nechceme. Prorok Jeremjáš cítí podobně, že nelze věřit na sílu. Že se do vztahu s Bohem nelze nutit. Drápat se do strmého kopce. Vléci na hřbetě, vléci na duši náklad těžkých přikázání, jejichž plnění chápeme úkorně. Jakože nám Bůh něco bere, omezuje nás v rozletu. Tlačí nás do výkonů, které nám nejsou vlastní, jsou nám cizí, nad naše síly. Musí to přece jít i jinak. Musí to jít lehčeji. Věřit jinak. Věřit snadněji. Pohybovat se v duchu nikoli jako těžkopádný, ušpiněný, smradlavý náklaďák, nýbrž plynout životem ladně jako taneční pár v krásných šatech při nádherné hudbě. Ach.

Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. (33) Prorok Jeremjáš počítá s jiným způsobem víry. Na jednu stranu byl Jeremjáš ostrý kritik, jenž nesnášel jakoukoliv lživou víru a manipulaci s Bohem. Na druhou stranu byl Jeremjáš nezřízený optimista, který věřil, že lze s Bohem žít pravdivě, radostně, bez křeče. To je ta nová smlouva. Smlouva vepsaná do srdce. Vztah s Bohem nikoli jako cosi nadiktovaného zvenčí, nýbrž jako vlastní součást člověka. Srdce člověka neomezuje, dopřává mu žít. Rovněž víra vepsaná jako novou smlouva do srdce člověka neomezuje, nýbrž mu dopřává žít.

Když se vám podaří rozvinout s nějakým nevěřícím člověkem hlubší hovor o víře, často zjistíte, jak podivně si Boha představuje. Bůh jako předkladatel nesmyslných požadavků, jako omezovatel lidského potenciálu, jako škodolibý ničitel kdejaké radosti. Br. Ani se nedivím, že se nikomu v takového boha nechce věřit. Ani já v takového boha nevěřím. Bůh pro mne není ten, kdo by můj život sešněroval příkazy zvenčí. Bůh je ten, kdo mi umožňuje zevnitř svobodně rozvinout, kým jsem, vyrůst a stát se tím, kým se ještě mohu stát. Jeremjáš říká: nefixujte se na studené kameny s vytesanými literami. Na starou smlouvu. Zkuste to nově s novou smlouvou. Orientujte se na svém srdci, na své touze po požehná-ní, na své žízni po šťastném životu. Tam potkáte Boha. Když jsem jako gymnazis-ta začal chodit do kostela a připravoval se ke křtu, opakovaně jsem slyšel udivený dotaz: „To se teď jako musíš modlit?“ „Ne, nemusím, ale chci“ odpovídal jsem. Žíznícího člověka nikdo nemusí nutit k touze po vodě. On ji prostě má. Věřícího člověk nikdo nemusí nutit k touze svěřit se Bohu. Prostě po důvěře toužíme.

Víra nepřidává úkoly, víra otevírá možnosti. K současné atmosféře bohužel patří rostoucí stres z návalu povinností. Jeremjáš už dávno říkal: Neberte víru jako další stresující povinnost. Bůh není stresor. Stejně hovořil Ježíš k lidem, kteří si připadali zavaleni úkoly náboženskými i civilními. Těm, kdo se hroutili pod tíhou všeho možného i nemožného, Ježíš říká: Pojďte ke mně všichni, kdo se namá-háte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28) Jde to i jinak než se věčně hecovat k vyšším výkonům. Což takhle si dát na první místo lásku, štěstí, důvěru. Novou smlouvu do srdce, řekne Jeremjáš. Evangelium, rado-stnou zvěst, řekne Ježíš. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. (Mt 11,29)      

Pohyb. Víra jako pohyb ducha po světě. Nejlépe je to vidět na našem vztahu k vlastním dětem. Jak chceme, aby duchovně kráčely světem? Tušíme, že příkazy nepomohou. Nemůžeme jim nadiktovat svoje pravidla. Ale toužíme, aby naše děti samy v sobě objevily tu obrovskou důvěru a houževnatou radost a tichou vděčnost, jakou my máme vůči Bohu. Ta obrovská opora, která nás držela a podpírala v těžkých časech. Kéž mají uvnitř v srdci zapsánu tuto novou a jinak ať si klidně žijí úplně jinak než my. Nepřejeme svým dětem, aby se světem pohybovaly lopotně jako čadící náklaďák, nýbrž chceme, aby se pohybovaly životem ladně jako radostní tanečníci. Aby Bůh pro ně nebyl cizincem a nevítaným 

hostem, nýbrž aby se stal jejich důvěrným přítelem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. (34)   

Už mne posloucháte v tomhle kostele pěknou řádku let, takže víte, že nevydávám příkazy. Nevím, proč bych měl. Bůh nenutí, Bůh nabízí. Taková je moje teologie. Pán Bůh před námi otevírá budoucnost. Ano, Bůh nás vábí do své budoucnosti. Ale netlačí nás do ní. Po staletí patřil duchovní nátlak k zák-ladní výbavě napříč církvemi. Tenhle nátlak zplodil ztrátu věřících i všechny ty pofiderní představy Boha jakožto rozdavatele nepříjemných úkolů.  Jsou církve, které dosud hlásají Boha tímto způsobem, jakožto garanta systému pravidel. Částečně jim to funguje, stejně jako částečně fungovala i ona stará smlouva. Jenže pro leckoho je černobílé pojetí úzkoprsé a postupně ztratí víru v takového přísného boha. A s ní často ztratí i víru v jakéhokoli boha. Třeba i v toho živého, laskavého Boha Hospodina. Jaká škoda.

Víte co je zajímavé? Pro mne samotného bývají nejsilnější rozhovory s lidmi, kteří opustili svou starou přísnou víru, jakou měli na počátku. Pak se ubírali všelijakým cestami a oklikami, až nakonec opět někdy víru v Boha našli. Do jisté míry to byla víra stejná jako dříve, např. navázaná na stejnou Bibli. Ale do značné víry je to víra nová. Nová smlouva. Pán Bůh je tam jaksi vlídnější, chápavější. Blíže srdci. Nejde k člověku přes přikázání, nýbrž skrze lásku. Mnohem víc odpouští. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (34) Láska zmůže víc než rozkazy.

Pohyb. Víra je pohybem ducha ve světě. Srdeční záležitost, nikoli zále-žitost kamenná. A ještě jedná dobrá zpráva na konec. Kdy nastane čas nové smlouvy? Kdy nastane čas niterné proměny? Už nastává. Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu novou smlouvu. (31) Takže: Není na co čekat. Mějte v srdci radost z Pána Boha. Nic lepšího vám poradit nemůžu. Amen. 

Matouš 11,25-30     621; S , Pán tance; 38; 704                              Efezským 4,23n

Kázání v 6. neděli po velikonocích 17. dubna 2026.