Lukáš 9,46
Jak dobře tento výrok známe! Jakmile se lidé sejdou, není možné, aby si jeden druhého nevšímal, nepozoroval ho, neposuzoval. Tak vzniká již v samém zárodku křesťanského společenství neviditelný, nevědomý, avšak o to nebezpečnější zdroj rozkolu. Mezi učedníky vzklíčila myšlenka. Už to stačí, aby bylo společenství narušeno. Proto je důležité, aby mělo křesťanské společenství tohoto nepřítele na zřeteli a nepustilo ho ke slovu. Od chvíle kdy se setkává člověk s člověkem, usiluje o to, aby zaujal bojové postavení vůči druhému a udržel si nad ním vrch. Tu jsou slabí a tu silní, ten, kdo je slabý, chápe se práva slabšího a používá ho proti silnějšímu. Tu jsou intelektuálové a prostí, přístupní a nepřístupní, zbožní i méně zbožní. Lidé společenští i lidé uzavření. Každý z nich zaujímá určitou pozici. Sotva by se našel člověk, který by si instinktivně v obecenství nebudoval pozici, na níž by pevně stál a hájil se, jíž by nebyl ochoten nikomu přenechat a kde by úporně zápasil o sebeuplatnění. To vše se může projevovat nejrůznějším způsobem, ale jde o to, aby si církev uvědomila, že zcela určitě se někde zde právě zrodila myšlenka „kdo z nich je asi největší“. To je boj přirozeného člověka o sebeuplatnění. Ten se vyznačuje tím, že se s druhým porovnává, jej kritizuje a soudí. Sebeospravedlňování a soud nad druhými patří k sobě právě tak, jako k sobě patří ospravedlnění z milosti a služba.