Na obrázku se prodírá malá rostlinka skrze vrstvu slov. Při důkladném pohledu zjistíte, že kořínek v té změti slov sahá až ke slovíčku „evangelium“.  Odsud bere živiny. Tedy – kdo chce ve světě vidět rašit nové a dobré věci, musí vědět, odkud berou sílu. Kdo čeká, že se Bůh dnes nějak projeví, ten zkoumá Kristovo evangelium. Právě v evangeliu se mluví o síle žít v radosti a v důvěře, že nám Bůh pomůže.

Kolik si toho je člověk schopen pamatovat? Kam až sahá moje vlastní paměť? Co si pamatuji z dětství, jak vzpomínám na rodiče a prarodiče, na své objevování světa, na lidi, které jsem potkal? Něco jsem v paměti zachoval, něco jsem vytěsnil, něco vyvanulo samo.

Jaký je to svět?

V pondělí zprávy a suchu.

Ve středu o povodních.

...

Náš svět hledá správnou míru. Jako s vodou potřebuje ve všem najít cestu mezi nedostatkem a přemírou. Pro biblické svědky je to Bůh, kdo pomáhá vypořádat se jak s úmorným suchopárem, tak se zničujícími přívaly.

Odkud se bere církev? Co se musí stát, aby z různých lidí vzniklo křesťanské společenství neboli sbor? Úvodní rozjímání nad výrokem apoštola Pavla naznačuje, že církev je dílem Božím. I náš sbor v Poličce je výtvorem Božího Ducha – bez jeho slova, bez jeho síly, bez jeho naděje bychom se sotva dali dohromady.