Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku.

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“  Mt 15,21-22

Milé sestry a milí bratři, jsou slova, která se člověk obvykle naučí jako první. Slova nejzákladnější pro život: máma, táta, dům, postel, stůl, jídlo, spát, smát se, plakat… Slova, která pomáhají utvářet a utřídit náš svět – ten okolní i ten vnitřní. Bez nich se neobejdeme, pokud chceme správně mluvit o sobě a o druhých.

Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.

.

Dobrý Bože, děkujeme,

že když se chvějí a kácejí dřívější jistoty, ty jsi s námi.

Nepřestaneš nás mít rád,

třebaže se kolem nás toho tolik mění a my zažíváme nebývalé věci.

Na tvůj vlídný zájem o nás se můžeme spolehnout – ten se nemění.

.

Děkujeme za všechny, kdo se starají o základní chod života v naší zemi.

Za lékaře a ošetřovatele, za lidi v lékárnách a v obchodech.

Držet, vlastnit, mít. Kolik toho za život nashromáždíme? Přisvojit si, zachytit, uchopit, prostě mít k dispozici, mít ve své moci – to je obecná lidská touha, sestry a bratři. Máme sklon vtahovat věci do svého jmění. Stávat se vlastníky, stávat se majiteli, držiteli. „Co je doma, to se počítá,“ praví lidové moudro.  A tak střádáme a hromadíme: věci v domácnosti, zážitky v paměti, fotografie a filmy na disku či v úložišti. Naše garáže a půdy by mohly vyprávět. Čím víc, tím líp, alespoň se to tak jeví. Věci jako náplň života. Věci jako opora života.

Pane Bože, chraň nás před majiteli pravdy. Amen.

„Má duše Boha velebí.“ Víte, kdy poprvé zazněla tahle slova? Kdo je první řekl a kde? Řekla je Marie, když přišla na návštěvu ke své příbuzné Alžbětě. O tom jsem právě četl z Bible. A bylo to zvláštní setkání. Potkaly se dvě těhotné ženy. Každá z nich čekala dítě, takže jsem je musel namalovat s bříškem. Dnes už víme, že každé z nich se později narodil syn, ale tehdy ještě jasné nebylo, jestli holka nebo kluk. Alžběta byla starší a taky porodila o několik měsíců dříve – Jana, kterému se začalo časem říkat Křtitel. Tady je máme obě dvě ještě před porodem.