On mne vidí v mé nouzi

Líbí se vám ten příběh? Anebo byste ho spíše zařadili mezi kandidáty na výmaz z Bible? Mnozí z nás bychom se bez něj asi docela rádi obešli. Písmo svaté by bez něj vyhlíželo svatěji. Jenže my ten příběh v Bibli máme a musíme se s ním nějak vypořádat. Naše Bible je svatá právě i s touto nesvatou příhodou.

Zápletka je jasná. Abram, Sáraj a Hagar. Podivný trojúhelník. Manžel, manželka a manželčina služka. Klidně ji označme jako otrokyni. Starověké jazyky nerozlišují mezi slovy sluha a otrok, služka a otrokyně.  Podivný trojúhelník. Důstojný patriarcha Abram, jeho blahobytná manželka Sáraj a egyptská otrokyně Hagar. Cizinka, možná přistěhovalkyně, možná uprchlice, rozhodě však nesvobodná pracovní síla, obchodní artikl tehdejších agenturčiků.

Manželé a otrokyně. Staří, bezdětní manželé a svěží otrokyně, která by děti ještě s trochou přičinění mohla rodit. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“Abram Sárajiny rady uposlechl. (2) Přiznávám čestně, že tento příběh s dětmi v hodinách náboženství neprobíráme. Čiší z něj zoufalá touha po dítěti. Což o to, touhu po dítěti lze pochopit. Také bych pochopil, že Abram s Hagarou sdílí lože. Pohříchu nemanželské lože. Samota na stará kolena je děsivá, aspoň nějaký potomek kdyby byl. Chápu. Odmítám však pochopit a přijmout onu tvrdost, s jakou se Sáraj a Abram chovají vůči Hagaře.

Vejdi k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní, projektuje Sáraj. Zcela automaticky, sebestředně si nárokuje miminko, jež se má narodit. Sáraj si ho bezostyšně připočítává na své konto. Hagaru úplně vyškrtne, odsune stranou. Bez ohledu na její mateřské city. „Před zákonem a Abramem budu matkou já, otrokyně poslouží leda jako kojná.“ Děsí mne Sárajina přímočará, chladnokrevná tvrdost.

A co hůř, bezcitně tvrdý je i Abram. On své ženě pochybná nápad nerozmluví, naopak jej ochotně realizuje. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. (4) Ambiciózní plán se zasekl. Abram a Sáraj ve své tvrdosti nepočítali s city. Hagar má v hrudi srdce a pod srdcem dítě. A má svou hrdost, že ona bude matkou. Tuhle hrdost nelze vyškrtnout, nelze jí Hagaře odejmout tak snadno, jako se odnímá dítě. Těhotná Hagar cítí převahu nad bezdětnou Sáraj a dává jí svou převahu pocítit. Napětí roste, nešťastná manželka hledá zastání u manžela. „Mé příkoří musíš odčinit.“ (5) Abram si však nechce pálit prsty, nejedná ani spravedlivě, ani milosrdně. Ze všeho zbaběle vycouvá, ať si to ženské pod jeho střechou vyřídí mezi sebou samy. „Hle, otrokyně je ve tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.“ (6)

Těhotná žena vypuzená do stepi. A staří manželé si sedí doma jako dříve, jako by se nic nestalo. Cizí problémy je nezajímají. Oni mají svůj život a své starosti. Cizí problémy je nezajímají, dokonce ani ty problémy, které oni sami způsobili. Doslova je zplodili. Není to pěkný příběh. Praotec Abram a pramáti Sáraj zde vystupují jako bezcitní sobci. Nechovají se ani trochu svatě, ani trochu příkladně. Stydím se za ně. Oni věří v Boha, v téhož Boha jako já věřím, oni jsou mými a vašimi předchůdci ve víře a chovají se tak tvrdě, tak mizerně. Právě proto je Bible svatá kniha, že lidské chyby nezamlčuje. Neo-mlouvá je, neretušuje. „No, jen se podívejte na ty velké, slavné osobnosti. I oni mají své temné stránky. I oni někdy jednají tvrdě, víra nevíra.“

Sestry a bratři, Bible nás učí střízlivosti: Nepřeceňujte lidi. Ani ty, které máti rádi. Nikdy nevíte, čeho se dopustí. V jakých kleštích se ocitnou. Jaká di-lemata budou řešit. Kolik síly a kolik obav budou mít v rozhodujícím okamžiku. Boží lid není imunní vůči tvrdosti. Opět si to uvědomuje při záběrech z Blízkého východu. Mnozí z nás chovají sympatie k Izraeli, ale co provádí Izrael v pásmu Gazy je nepřiměřeně tvrdé. Ten rozsah destrukce a utrpení. Bible nás už od počátku moudře učí: Boží lid není imunní vůči tvrdosti, víra v Boha není prevencí bezcitnosti. Svatá pravda. Proto je Bible svatá i s nesvatými příběhy.

Vyhnaná Hagar nenašla slitování u lidí. Našla slitování u Boha. Kde se už nemůžeme spolehnout na lidi, stále lze doufat v Boží pomoc. Kdy a jak přijde nelze předvídat, ale přijde. Hagaru nalezne ve stepi Hospodinův posel a vede s ní útěšný rozhovor. Vrací jí naději. Hagar dá na jeho slova. Uvěří, že po prožitém příkoří ji ještě čeká dobrá budoucnost. Vlastně v celém to nešťastném příběhu je Hagar jediná, kdo se zajímá o Boha a jeho pomoc. Svou důvěrou v Boha strčila egyptská přivandrovalkyně do kapsy i ony úctyhodné manžele Abrama a Sáraj. Což nás ale nepřekvapí, neboť my víme o lidské nevyzpytatelnosti.

I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil „Bůh, který mne vidí.“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mne vidí?“ (13) Hagar zakusila blízkost Boží. Bůh ji viděl v jejím trápení a pomohl jí. „Bůh, který mne vidí,“ tak Hagar nazvala Hospodina, podle dobré zkušenosti, jakou s ním udělala. On mne vidí – mé slzy, mou samotu, moje ponížení, mou ztracenost. Krásné jméno pro Boha: Bůh, který mne vidí a otevírá mi další cestu.  

Farář by neměl používat kázání k tomu, aby si stěžoval. Promiňte mi, ale nyní si budu stěžovat. Musím. Jsem čtenářem ekumenického překladu Bible. Je to překlad, na nějž jsem zvyklý. Většinou ho užíváme i zde v bohoslužbě. Je to celkem dobrý překlad. První celkový překlad Bible do moderní češtiny. A teď má stížnost: Právě v dnešní kapitole se překladatelé dopustili největší chyby. Těžko omluvitelného přešlapu. Když Hagar nazve Hospodina, svého zachránce jménem „Bůh, který mne vidí“, tak překladatelé jméno nepochopitelně přeloží jako „Bůh vševidoucí“. Proč? Nic takového Hagar neřekla. Nezajímala se o božskou vševidoucnost. Nevyznávala, že Bůh vidí všechno. Ona vyznávala, že Bůh vidí ji. Osobně.

Upravený překlad škobrtá, kulhá, ztrácí původní náboj. Považte, jak neladí: Nazvala Hospodina „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Pohlédla jsem za tím, který mne vidí.“ Proč se do ekumenického překladu vloudil Bůh vševidoucí? Proč překladatelé mluví o Bohu a o jeho všeobsáhlém vztahu k vesmíru? Je jim málo osobní vztah k Bohu, jenž pokorně s důvěrou říká „Bůh, který mne vidí“? Snažím se odhadnout důvody, které přivedly ekumenické překladatele k onomu posunu. „Bůh vševidoucí“ místo „Bůh, který mne vidí“. Tuším jejich motivaci. Tuším jejich rezervovaný poměr individualismu. Bylo jim zatěžko mluvit o jednotlivci. Byli dětmi své doby, kdy se uvažovalo ve světodějných, světoborných souvislostech. Soukromý život šel stranou. Ekumenický překlad vznikal ve stínu velkých ideologií, které odsouvaly individuum do pozadí. Nacionalismus zdůrazňoval společenství národa. Komunismus zdůrazňoval komunitu dělnictva a rolnictva. Teologie zdůrazňovala společenství Božího lidu a péči o církev. Jednotlivec se ztrácel kdesi v obrovském soukolí dějin. Maličký, zanedbatelný, bezvýznamný. Celá řada farářů měla ostych mluvit přímo o sobě, bezprostředně o své víře. Mnohem více sebe spatřovali jako drobounkou, nepatrnou součást velikého dějinného procesu. Bůh a svět, o tom se mluvilo. Nikoli Bůh a já. Snad osobní víra připadala překladatelům příliš intimní, cosi, co se na veřejnosti neukazuje. Snad proto odňali Hagar z úst její osobní, individualistické vyznání „Bůh, který mne vidí“ a nahradili jej univerzalistickým, povšechným „Bůh vševidoucí“. Uf, těžké, vážné téma. A možná se mýlím.

Znáte tenhle vtip? V ambulanci se lékař ptá pacienta: „Tak copak vás ke mně přivádí?“ „Pane doktore, v uchu mi hučí, v oku mi škube, v krku mne škrábe, v plicích mi hvízdá, žaludek se mi svírá, v boku mne píchá, pod kolenem svrbí, záda mne bolí a ani já sám se necítím úplně dobře.“ Není správné vytěsnit sám sebe někam na okraj, když se mluví o mém životě. Není správné vytěsnit sám sebe někam na okraj, když se mluví o víře. Není správné schovávat se za svět, když se mluví o Bohu. Víra je mezi mnou a Bohem. Jinak nefunguje. Víra není mezi světem a Bohem. Dokonce není ani mezi světem a Bohem. Hospodin je můj pastýř. Můj. Mne vodí na zelené pastvy. Mne. Hagar nazvala Hospodina „Bůh, který mne vidí.“ Přeji vám, abyste měli Hagařinu důvěru a jistotu, že Bůh právě vás, jednotlivé osobnosti, neztratil z očí. Amen.

Jan 10,11-16          312; 687; 777; 686 102          Ezechiel 34,11n.16a

Kázání v 2. neděli po velikonocích 14. dubna 2024.