Líbí se vám kostely? Ty velké stavby s vysokými věžemi. Všude kolem obyčejné domy a pak mezi nimi kostel jako cosi jiného. Kostely jsou zajímavé. Trochu jako koření v našich městech a vesnicích.

Máte rádi náš kostel? Tuhle budovu, které brzy bude už 87 let. Je to mnoho, nebo málo? Na člověka je to docela hodně, ale na kostel je to málo. Nejstarší kostely mají klidně i tisíc let. Ale zpátky k otázce: máte rádi tento kostel? Co máte na našem kostele rádi? Teplo, buchty po bohoslužbách, lidi, kteří se tu scházejí, prostor, kde se setkáváme s Bohem? Která věc se vám nejvíce líbí?

Byli jste někdy v nějakém jiném kostele? Třeba v Jimramově nebo v Proseči? Nebo u Jakuba v katolickém kostele tady v Poličce? V různých kostelích se scházejí různí lidé. A co myslíte – ti druzí lidé v jiných kostelích, mají rádi svůj kostel, svoji modlitebnu, kapli, svůj chrám? To je jednoduché. My nejsme jediní, kdo má rádi svůj chrám.

Stejně na tom byli v dávných dobách židé. I oni měli svůj chrám, ten hlavní chrám, největší a nejkrásnější, se nacházel v hlavním městě Jeruzalémě. Stejně jako pro nás byl i pro ně chrám místem, kde se setkávají s Bohem. Chrám to byl nádherný. Lidé do něj rádi chodili, i z velké dálky. Modlili se tam. Zpívali písničky. Potkávali přátele. Měli rádi tu krásnou stavbu, s vysokou věží, s mohutnými sloupy a slavnostním stolem. Byli na Chrám hrdí.

Ale později se něco změnilo: zapomněli, komu Chrám patří. Pro koho vybudovali vysokou věž? Pro koho vztyčili sloupy? Pro koho nechali vyřezat slavnostní stůl? Už to pro ně nebylo důležité. Říkali: „Podívejte se na něj. Není to nádherný kostel? To jsme postavili my.“ Zapomněli, že to vše udělali kvůli Bohu. Že do Chrámu chodí poslouchat, co jim Pán Bůh říká. A taky, že se tam Pánu Bohu svěřují v modlitbě se svou radostí a strachem.

Tehdy se našel jeden člověk (Jeremjáš se jmenoval), kterému to vadilo. Jeremjáš si stoupl ke vchodu do Chrámu, aby ho nikdo nemohl minout. Každému kolemjdoucímu, každé kolemjdoucí říkal: „Hele, Bůh rozhodl, že tato budova bude zničena. Vysoká věž spadne. Sloupy budou zbořeny. Slavnostní stůl spálí oheň.“ Jeremjáš lidi varoval. Líbilo se lidem, co Jeremjáš říká? Rozhodně ne. Nechtěli mu věřit. Pořád do kolečka říkali: „Nic se nestane. Je to chrám Hospodinův. Je to chrám Hospodinův. Bůh nás ochrání, vždyť my jsme mu přeci udělali chrám. Bůh nás musí ochránit, neboť my máme jeho chrám. To není jen tak ledajaká stavba.  Je to chrám Hospodinův. Je to chrám Hospodinův.“ Papouškovali. Chrám byl pro ně jakýsi kouzelný talisman, který je má ochránit před zlem.   

Víte, kdo je to hrnčíř? Viděli jste ho už někdy pracovat? A co je hrnčířský kruh? Jak se používá, jak kruh funguje? Zkoušeli jste to někdo? (Jeremjáš už toho má dost) Jeremjáš stál u brány Chrámu. Zastavoval poutníky, kteří tudy procházeli a vedli býčky k oběti. Varoval je, že nestačí přijít na bohoslužbu. Naléhal, aby přemýšleli, co od nich Bůh žádá. Ale oni jen mávli rukou. „Copak nic neděláme? Pravidelně chodíme do Chrámu a přispíváme na něj. Co dělají ostatní?“ Jindy si stoupl na náměstí. Zastavoval učence a politiky. Varoval, že se Bůh hněvá. Naléhal, aby se všude začal dodržovat Zákon, jinak bude Izrael potrestán. Ale oni jen mávli rukou, nevěřili tomu. „My jsme přece Hospodinův lid. On má jenom nás, on se bez nás neobejde.“ Jeremjáš kázal, varoval, naléhal, ale lidé byli jako hluší. Už toho měl dost. — Jenže (říkal si), co až toho bude mít dost Bůh? Co se stane potom?

(Hrnčíř a hlína) Toho dne se prorok zatoulal k hrnčířově dílně. Řemeslník seděl u hrnčířského kruhu. Vyráběl jakousi nádobu, veliký džbán. Jeremjáš ho tiše pozoroval. Ty jeho ruce! Rukama nabíral z necek vlhkou hlínu, rukama ji hnětl a jemně tvaroval. Na rukách hrnčíře bylo vidět, jak dobře zná svou práci, jak pečlivě míří ke svému cíli: nádherné nádobě. „Takhle nějak tvořil Bůh člověka,“ napadlo Jeremjáše. „Tak s láskou tvaroval svůj lid na poušti.“ Ještě jedno zakroužení stolu, ještě jeden pohyb, a krásný džbán bude hotov.

Náhle řemeslník zaklel. Při posledním pohybu se nádoba zkřivila a džbán se zbortil. Tolik krásy nazmar! Ale hrnčíř začal znovu, rychle zpracoval to, co bylo ještě před chvílí džbánem, a dal hlíně nový tvar. Zanedlouho stála na stole pěkná mísa.

(Jsme jako hlína v jeho rukou) Cestou domů Jeremjáš přemýšlel. „Bůh se bez nás neobejde,“ říkají Izraelci. Ale to není pravda, vždyť hrnčíř se taky obejde bez džbánu, zvlášť když je to pokřivený a nepovedený džbán. Hrnčíř přece může změnit plán a začít znovu - a stejně tak Bůh. A oni prý: „Neopustí nás, vždyť máme jeho Chrám, vždyť máme bohoslužby.“ Jeremjáš se zasmál, když si představil hliněnou nádobu, která osloví řemeslníka a začne mu vysvětlovat, jak je pro něj důležitá. „My lidé jsme jenom materiál v Božích rukou, a chtěli bychom, aby nás poslouchal,“ pomyslel si Jeremjáš.

(Chrám bude zbořen) Jeremjáš stál opět u brány Chrámu. Poutníci proudili dovnitř a vedli s sebou býčky k oběti. Vtom prorok zvolal: „Chrám, do kterého jdete, bude zbořen! A právě tak i toto město Jeruzalém. Přijdou nepřátelé a všechno zničí. Bůh vás varoval, a vy jste neposlouchali, proto se to stane.“ Poutníci vypadali naštvaně. „Co to říkáš,“ vykřikl někdo, „vždyť je to Boží Chrám, a my jsme jeho lid!“

„Nemyslete si, že Bůh jedná podle nás. Jsme v jeho rukou,“ řekl Jeremjáš. „Jsme jako hlína v rukou hrnčíře. Chrám bude zbořen, abychom si to uvědomili. Bůh změnil svůj plán.“

Jeremjáš lidi varoval… jenže nikdo mu neuvěřil. Později se to opravdu stalo. Přišli nepřátelé a zničili nádherný Chrám, věž, sloupy, stůl. Všichni byli smutní, i Jeremjáš. Také Pánu Bohu bylo moc líto, co se muselo stát. Ale pomohlo to: lidé si najednou uvědomili, že Pánu Bohu je třeba naslouchat. Znovu se modlili, zpívali písně a četli z Bible. Mnohem později si vystavěli nový kostel, nový Chrám. Byl méně vyzdobený, než ten první. Ale lidé už věděli, co je důležitější: poslouchat Pána Boha.

            Teď vám k vyřešení rovnici. Nebojte se, nebude to zkouška z matematiky, je to jen taková biblická rovnice. Lidi mají rádi Chrám. Jeremjáš říká: váš milovaný chrám bude zničen. Otázka: Mají lidé rádi Jeremjáše? To je jednoduchý příklad – lidé byli na Jeremjáše naštvaní. Lidem vadí, když jim proroci říkají pravdu o jejich omylech, pověrách a hříších. Zlobili se na Jermjáše. „Ty nám ničíš náš pokoj!“. „My chceme žít v poklidu a ty nám předkládáš velké problémy“ „My chceme mír. Nechceme myslet na válku, na nebezpečné nepřátele! Náš Bůh přece funguje a nám se nic nestane. Je to přece chrám Hospodinův. Je to chrám Hospodinův. Jsme v bezpečí.“

            Druhá rovnice, ta bude trochu složitější, ale ne zas až tak těžká. Jeremjáš říká: „Chrám bude zničen.“ Lidé říkají. „Nestraš. Nic nám nehrozí. Chrám nebude zničen.“ Nakonec je chrám zničen. Co si lidé pomyslí o Jeremjášovovi? „Hm, ten chlapík není úplně hloupý. Bohužel měl pravdu.“ Dokonce časem prorokova slova sepsali, a ta se pak dostla do naší Bible. NA počátku bylo těžké uznat vlastní chybu. Jeremjáš se mohl vytahovat: „Vidíte, já jsem vám to říkal, blbečci, ale vy jste mi nevěřili.“ Ale na Jeremjášovi je pěkné, že se druhým neposmívá. Nemá radost z toho, že měl pravdu. Vždyť je to smutná pravda. Chrám je zničen. Kdo by se mohl radovat? Jeremjáš hledá, jak smutné potěšit. A říká – pamatujte na to, že Bůh nově tvoří. Co se nepodvedlo, co špatně skončilo, dovede Bůh přivést k novému počátku. Bůh ty možnosti má. Místo rozbitého hrnku hrnek nový. Místo smrti prázdný hrob a nový život. Bůh ty možnosti má. Kde my jsme v koncích, Bůh nově začíná. Sláva Bohu. Amen.

Kázání pro děti a dospělé v neděli 28. dubna 2024 podle podkladů Jiřího Bureše.