Sestry a bratři, mnoho lidí má rádo napínavé filmy. Přiznávám, patřím k milovníkům napětí. Různá dobrodružství dokážou napnout nervy až k prasknutí. Pěkně v teple a v pokoji sledujeme, jak se hrdinovi daří obelstít protivníky a uniknout do bezpečí. Právě všelijaké ty útěky a úniky vytvářejí zápletku mnoha příběhů. Útěky z vězení, ze zajetí, z otroctví. Čím důkladnější ostraha, tím důmyslnější plán záchrany a tím i větší napětí před obrazovkou. A což teprve, když se takový útěk neodehrává ve filmu, nýbrž ve skutečnosti. Možná si takové případy vybavíte. Vděčné novinářské téma.

Chtě nechtě se mi nad dnešním Ježíšovým výrokem vybavuje tvář Ladi-slava Špačka. Znáte ho? Asi ano. Za Václava Havla měl na Pražském hradě na starosti otázky etikety. Pro různá prezidentská setkání bylo zapotřebí vybrousit pravidla odívání, pozdravů, přesunů a také stolování. Jak se chovat při jídle, aby to nevypadalo trapně. Pan Špaček se po odchodu z hradních služeb věnuje etiketě i nadále; bývá docela zajímavé, co říká.  Myslím, že v naší společnosti dělá dobrou osvětu na poli, které bylo dlouho neobděláváno.

            Sestry a bratři, každoročně si touto dobou kolem svatodušních svátků říkám, zdalipak máme ještě co slavit. Seslání svatého Ducha, dar Ducha Božího si připomínáme padesát dní po velikonocích. Znamená to pro nás ještě něco? Víme, čím jsme vlastně byli obdarování? Je to ještě vůbec náš svátek? V knize Skutků apoštolských čteme o prvních učednících, jak velikým přelomem pro ně byly let-nice. Hlouček Ježíšových příznivců najednou naplnila radost, odvaha a výřečnost. Směle se pustili do hlásání Ježíše Nazaretského (toho popraveného) jako Mesiáše, jako pravé cesty k Bohu.

Máte kamarády? Že se ptám, určitě nějaké máte. Nežijete zavřeni v nějaké kleci či vězení. Stále potkáváme lidi a někteří jsou nám blízcí.

A kolik máte kamarádů? To se těžko počítá. Je dost lidí, se kterými se kamarádím. Jenže někteří jsou blízcí kamarádi. Jiní jsou Taky kamarádi, ale ne tak na blízku.

Jakých kamarádů má člověk více? Těch blízkých nebo těch obyčejných, trochu vzdálených?

Jsou lidé, které jé lépe držet si dále od těla. A naopak jsou lidé, které máme rádi nablízku. Lidé, s nimiž se cítíme dobře. Od nichž se neobáváme podrazu, vzájemně si důvěřujeme. S takovými lidmi i po dlouhém čase odloučení snadno navazujeme přerušený kontakt. Náš rozhovor pokračuje dál, jako kdybychom se naposledy viděli před pár dny. A ony přitom klidně uplynuly celé roky. Jsou krásné takové vztahy, které člověka nesrážejí, nevysávají, nýbrž ho drží a naplňují. Jsou vzácné takové vztahy blízkého přátelství. Děkujte Bohu za každý z nich, byť sebemenší.

Jinak věci vypadají zvenku a jinak věci vypadají zevnitř. Navenek zahlédnete kluka s holkou, jak se vedou za ruku, a vy celkem jasně vidíte, že se mají rádi. Ovšem jak velmi bublá a vře láska v jejich nitrech, to nevidíte. Anebo spatříte někoho plakat. Nemusí hlasitě vzlykat, stačí slzy v očích. A vy víte, že prožívá něco smutného, ale hloubce onoho smutku nerozumíte. Je rozdíl, co se odehrává viditelně a co zůstává neviditelným.

Sestry a bratři, pod Ježíšovým křížem nestál nikdo s notesem a s naostřenou tužkou. Žádný pohotový novinář nesepisoval podrobnou reportáž, s kterou by pospíchal do redakce, aby světu předal zprávu o posledních okamžicích kazatele z Nazaretu, Ježíše, syna Josefova. Lidé kolem kříže byli zaraženi a zděšeni utrpením, které se odvíjelo před jejich očima. Nikdo z přítomných neměl ani pomyšlení zaznamenat pro příští generace, jak přesně vypadala Kristova smrt.

Kde domov můj? Sestry a bratři, naše národní hymna začíná otázkou. A aby se nepřehlédlo, jak je ona otázka důležitá, zopakuje se ještě jednou. Kde domov můj? Nevím přesně, jakou inspiraci měl Josef Kajetán Tyl při psaní svých veršů. Co si představoval pod slovy domov, země, vlast. Rozhodně však vím, že se mu podařilo vystihnout cosi, co je pro lidská srdce náramně důležité. Pátrání, kde jsem vlastně doma? Kam patřím? Kam patřím tak silně, že mne tam lidé musejí snést, i když jsem někdy nesnesitelný? Kde jsem v bezpečí před okolím? Kde domov můj?