Určitě bych byl mezi nimi. Mezi kým? No mezi těmi brblaly, jimž se nelíbilo, kterak jakási žena naložila se vzácným olejem. I já bych patřil k těm, kterým to v hlavě začne šrotovat, spustí se vnitřní kalkulačka, vyhodnocují se vstupní údaje: objem nádobky, exotičnost vůně, poptávka na trhu. Chr, chr, chr – za tři sta denárů by se vše dalo prodat. A jak se znám, nejspíš bych si ještě přisadil. „Hej kluci, nespěchejte, třeba někde najdem někoho, kdo nám dá 310, možná i 320 denárů.“  Ach ty počty. Ty nekonečné konstrukce, co by se dalo dělat

Dnes bude řeč o něčem, co se týká každého z nás. Každý člověk žije a pak umírá. Umírají lidé kolem nás, jednoho dne umřeme i my. Ke smrti patří slzy a smutek. A bylo tomu tak už v dobách Ježíšových. Přečteme si dnes dlouhé vyprávění – dnes to bude bez obrázků. Ale představím vám pohled šesti osob, kterých se příběh týká.

Klidně mohl jít dál. Ježíš kráčel cestou kdesi poblíž Jericha a obklopoval ho zástup. V poslední době se kolem něho kupil čím dál tím větší hrozen zvědavců. Proslýchalo se, že Ježíš v jejich kraji už dlouho nepobude, prý má namířeno z venkova do hlavního města. Nechtělo se věřit řečem, že v Jeruzalémě chystají na Ježíše zátah, plný násilí. Dokonce samotný Ježíš opakovaně tvrdil, že musí jít do Jeruzaléma i za cenu obrovského nebezpečí. I za cenu ztráty života. Jeruzalém nemůže zůstat vyloučen z evangelia.  Evangelium není pouze venkovská, provinční záležitost.

Člověk je skladištěm zážitků. Já i vy, každý z nás, máme v sobě uloženo nepřeberné množství vzpomínek na události, které jsou už dávno pryč, ale my se k nim více či méně rádi vracíme. Některé zážitky své místo ve skladišti vzpomínek získaly naprosto pochopitelně. V nějaké variantě je máme všichni. Například si dobře vzpomínáme na svatbu, na narození dětí nebo naopak na úmrtí někoho blízkého z rodiny. Já si celkem jasně pamatuji na svoji maturitu i na první den na vojně. Zážitky tohohle typu lze u druhých lidí pochopit.

Jsme lidé různí, ale na jedné věci se snadno shodneme. Život bývá někdy neutěšený a stresující. Jak všichni víme, stres nám neprospívá. Na internetu najdeme spoustu rad, co dělat, když jsme ve stresu. Existuje mnoho praktických kroků, jak se vymanit z neutěšených, stresujících momentů. Každý z nás má své osobní metody. Pro jednoho to je procházka, pro jiného poslech hudby, četba knih nebo luštění křížovek. Někomu pomáhá modlitba či meditace. Vlastně i tahle hodinka zde v kostele slouží k potření stresu a neutěšenosti. Vnímat Boží lásku a opětovat ji bohoslužbou, to není stres.

            Mám pro vás Jobovu zvěst, sestry a bratři. Nelekejte se. Jobova zvěst neboli v běžné řeči jobovka označuje obvykle nějakou katastrofickou právu. Informaci o pohromě osobní, společenské, hospodářské, přírodní. Něco se pokazilo. Něco se nesmírně pokazilo. Jobova zvěst. Mám pro vás Jobovu zvěst, která ovšem ve výsledku není katastrofická. Po dnešním kázání budete vědět, že existují dva druhy Jobových zvěstí – ony známé zvěsti o pohromách, a za druhé Jobovy zvěsti dobré, nadějné, ba dokonce vánoční, by se dalo říci.

Na vánočních svátcích je pěkné, že nabízejí radost bez předběžných podmínek. Prostě: Chceš se radovat, tak se raduj. Radostná zpráva je určena všem. Nevybírá si. V betlémské noci andělský posel oznamuje vystrašeným pastýřům: „Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (10) Pro všechen lid! Napadá vás nějaká jiná věc, která by byla tak zeširoka, všeobecně, všeobjímajícně  zaměřena na všechny? Vždyť ani daně neplatí všichni.

Určitě bych tam šel. Sestry a bratři, kdybych žil v patnáctém roce vlády císaře Tiberia, určitě bych se vypravil přes poušť do míst, kde pobýval Jan Křtitel. Jan představoval nevšední úkaz, který přitahoval pozornost široké veřejnosti. Zcela záměrně se distancoval od většinového způsobu života. Místo pořádného domova nocležiště v nějaké pouštní jeskyni. Místo slušivého oble-čení přehoz z velbloudí kůže. Místo poctivé stravy kobylky posbírané ve stepi a, když se zadaří, tak navrch med divokých včel.