Zvláštní chlapík, tenhle Abraham. Určitě jste už o něm slyšeli. A pokud jste o něm neslyšeli anebo pokud jste na něj zapomněli, tak dnes vám ho připomenu. Všichni zde v kostele by měli znát Abrahama a jeho příběhy. A víte, proč bychom ho měli znát? O Abrahamovi se říká, že je praotcem. Praotcem všech věřících. Naším praotcem. Vy znáte pověst o jiném praotci – o praotci Čechovi, který do téhle země přivedl Čechy. To je to povídání o hoře Říp a o mléku a o strdí. Jako praotec Čech přivedl Čechy do Čech, tak praotec Abraham přivedl lidi do víry. On ukázal cestu víry.

         Vskutku povedený název nesla brána, u které se odehrává dnešní příběh. Krásná brána. Nádherná brána. Brána půvabná, žádoucí. Badatelé si nejsou jisti, kde a zda vůbec se brána tohoto jména v jeruzalémském chrámu nacházela. Jinde nežli v Bibli tohle pojmenování neobjevíme. Možná šlo jen o nějaké krátkodobé, příležitostné označení. Krásná brána. Možná tak byla nazvána jenom pro ten náš dnešní příběh, aby se zvýraznilo, že se u této brány opravdu stalo cosi krásného. Cosi zázračně radostného.

Sestry a bratři, pěkně starožitné slovo tohle slovo „milost“. V běžném hovoru ho vůbec nepoužíváme. Asi by byla zajímavá anketa mezi mladými lidmi, zda si pod tímhle slovem dovedou něco představit. Výsledky by patrně byly nevalné – a nejen u mladých.