Ještě jako student teologie jsem se jednou o prázdninách vypravil na autobusový zájezd po severním Rumunsku. Objížděli jsme pamětihodné kláštery, které se dostaly na seznam světového dědictví UNESCO. Za svou mimořádnost tamní kláštery vděčí svým kostelům z 15. a 16. století, které jsou zvenčí bohatě pomalovány pestrými výjevy z Bible i odjinud. Zájezd spolupořádala pravoslavná církev, doprovázel nás její brněnský kněz, který hovořil česky a rumunsky, což nám otevřelo dveře i tam, kam se běžný turista nedostane. V klášterech jsme nocovali, stravovali se, dostávali jsme speciální výklad.
Na první poslech se dnešní příběh jeví jako banální historka o dvou úspěšných podnikatelích, kteří si rozdělili sféry vlivu. A opravdu: z ryze ekonomického pohledu máme před sebou dvě pastevecké firmy, které uzavřou smlouvu, kdo kde bude pást. Racionální rozhodnutí, jež má zabránit nejasnostem a konfliktům, a naopak má přinést nové zisky díky poklidné práci. Dobrý deal, řeklo by se dnešním jazykem.
Pro svůj příjezd do hlavního města zvolil Ježíš osla. Obyčejněji už to nešlo. Místo naparáděného krále s dvořanstvem přijíždí obyčejný poutník, kterého vítá improvizovaná veselice s tím, co právě bylo po ruce.
Pro lidi kolem to musel být náramný pohled. Ježíš vychází na cestu, když tu náhle k němu přiběhne kdosi. Místní ho znají. Je to velmi zámožný člověk, jeden z nejbohatších v obci. Může si dopřát, cokoli se mu zamane. Nemusí se za ničím honit, vše si může koupit. A tento bohatý a zřejmě i vážený člověk přiběhne za Ježíšem. Veřejné pobíhání bylo tenkrát považováno za nedůstojné. Kdo je patřičně zajištěn, nepotřebuje přeci nikam běhat. Jenže on se dal do běhu. Nevíme, zda vypadal atleticky ladně či zda se trapně kolíbal. A aby toho nebylo málo, nezůstal jenom u běhu.
Pohleďte na ptáky v oblacích, pohleďte na polní kvítí. Milé sestry, milí bratři, na přírodě je nádherná samozřejmost, s jakou funguje. Ptáci létají povětřím, aniž by studovali aviatiku, kytky rok co rok rozkvétají, aniž bychom se museli snažit a dodávat jim barvu. Vůbec se nedivím, že živý svět kolem nás přitahuje pozornost tolika lidí. Vždyť je tak pestrý a nekonečně rozmanitý. I nekřesťanům je dopřáno v nádheře stvoření alespoň nevědomky přivonět k obrovské moudrosti a lásce Stvořitelově.
Začátek září znamená začátek školního roku. Jak se cítíte, když pomyslíte na školu? Nesvírá se vám tak trochu žaludek při pomyšlení na nové úkoly? Prázdninové volno bylo dobré, žádné školní povinnosti, žádné učení. A přece se vás ptám: Naučili jste se o prázdninách něco? Moje otázka nemusí nutně směřovat jenom na děti a mládežníky. Co vy starší – naučili jste se v uplynulých dvou měsících něčemu novému? Osvojili jste si nějakou dovednost nebo načerpali jste nějakou znalost, kterou jste dříve neměli? Schválně vás nechám chvíli potichu přemýšlet. Zkuste si něco vybavit. …
Znáte sny druhých lidí? Nemyslím nyní sny, které se lidem zdají během spánku. (Ve stylu „O čem sním, když náhodou spím.“ Ne.) Myslím sny, které lidé spřádají v bdělém stavu. Sny s otevřenýma očima. Sny, které se nerodí samovolně kdesi v tajemných zákoutích mozku, nýbrž sny, které vědomě vyrábíme. Nikoli sny, které se nám samy od sebe zdají, nýbrž sny, které my sami vytváříme pro sebe. Znáte sny tyhle druhých lidí?
„Raději tu flašku schovej,“ řekl mi David a já jsem poslušně vložil láhev s vínem do svého batohu. Byl začátek srpna a my jsme procházeli jeruzalémskými ulicemi. David byl můj kolega z teologické fakulty a ne-dávno přijel na rok do Jeruzaléma studovat. Já jsem tam byl jenom nakrát-ko jako turista. Bylo to milé setkání, jak už tak bývají setkání přátel v cizině. (Mimochodem – psal se rok 1996. Poslední předchozí kontakt s Davidem jsem měl před dvěma měsíci v Praze a pak už nic. Jak jsme se byli schopni domluvit s předstihem na setkání v cizím městě za několik týdnů, už si dnes nevzpomínám.
Tenkrát učedníci Ježíše doopravdy naštvali. Jen si schválně pokuste vzpomenout, kde jindy v Bibli čteme, že se Ježíš rozčílil na svoje spolupracovníky. Mně se nic nevybavuje. Kristus se obvykle hněvá na své protivníky, na lidi tvrdé, bezcitné, na fundamentalisty, kteří se bezduchým způsobem drží litery, ale lidskou nouzi přehlížejí. Tentokrát je však příčinou Ježíšova hněvu chování jeho vlastních učedníků. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se, píše evangelista Marek.
Je to jen jeden střípek z veliké biblické historie. Slavný a mocný král David udělal chybu. Chybu politickou i chybu náboženskou. Dopustil se pošetilosti. Začal počítat obyvatelstvo ve své říši. Na tom nám nepřipadá nic divného. Každá výkonná státní správa chce mít přece představu o tom, kolik rukou v zemi pracuje, kolik rodin platí daně, kolik branců může být povoláno do boje proti nepříteli. Známe to z dneška, kdy statistický úřad pravidelně pořádá sčítání lidu, známe to z dějin – za císaře Augusta vyšlo nařízení, aby celý svět byl popsán, praví se ve známém vánočním příběhu.
Začala sezóna svateb. Teplé letní dny snoubenci využívají k pořádání svatebních oslav. Skoro každou sobotu před polednem zaslechnete v městě troubení aut, která jedou k obřadu do kostela či na radnici. Netuším, kdy jste byli naposledy na svatbě vy. Já včera. Svatby rozhodně náležejí k tomu nejradostnějšímu, co patří do farářské práce. Mám svatby rád, obzvláště onen okamžik, kdy si ženich s nevěstou říkají navzájem svoje sliby. Jedinečný okamžik, kdy promlouvá láska. Láska, která má velikou naději do budoucna.
Kdo se bojí vodou jít, ten podle tónu faraonu musí žít. Písnička, kterou určitě znáte. Dějiny Božího lidu začínají tím, že Izraelci jdou. Musí jít. Musí opustit Egypt. O Egyptu se v Bibli mluví jako o domu otroctví. Dům, kde se musí pracovat na druhé. Domov, kde Izraelci museli sloužit nelidskému státu, který je zotročoval, ne-li zabíjel. A tak šli pryč. S Boží pomocí. Opustili dům otroctví.
Jako každoročně se sejdeme ve výroční den 6. července v 16 hodin u Husova pomníku v Liboháji. Jako host promluví Marek Husák, římskokatolický kněz z Jimramova.
