Je skvělé být zde dnes s vámi. Díky za pozvání kázat. Přináším vám pozdravy ze seniorátu Orkneje a ze sboru Skotské církve ve Stromness. Orkneje jsou skupinou ostrovů na severu Skotska. Ostrovy přitahují mnoho návštevníků bohatstvím archeologických památek. Je to zajímavé místo k životu i k práci, a má dobrého ducha soudržnosti.

Jak člověk pozná Boží oslovení? Jak můžeme uslyšet Boží hlas? Jak rozpoznáme výzvu pro svůj život? Výzvu, kterou má smysl následovat a věnovat jí svůj čas. Jsme nyní v kostele a Boží slovo prostě patří ke kostelu, k církvi. Slovo, které je pro život důležité. My potřebujeme vědět, že nežijeme jenom z vlastních slov, z vlastní síly, jen s vlastních nápadů. Potřebujeme slova, která k nám a do nás pronikají z venku. Slova tvořivá, podnětná, hybná. Po takových slovech toužíme. Takovým životadárným slovům se stručně říká slovo Boží. Ale odkud se takové slovo bere?

Sestry a bratři, Bible není knížka k poklidnému čtení. Velice se mýlí ten, kdo v Písmu svatém hledá pouze slova útěšná a chlácholivá. Slova, která po-hladí na duši. Jistě, jsou v Bibli taková slova a není jich málo, ale zdaleka ne-jsou jediná. Stačí jen trochu zalistovat a před očima se nám objeví zprávy o rozepřích a hádkách, zprávy o bojích a válkách.

Existuje jedno zvláštní slovo, které lze použít jen ve zvláštní chvíli. To slovo zní: HEČ. Kdy se říká? Když se někdo chlubí, vychloubá, naparuje. Umíte se chlubit? Jak to říkáte? Říkáte taky „Heč!“?

A co myslíte, dá se chlubit i v kostele nebo v nedělní škole? No představte si, dá! Představte si, do jedné nedělní školy jedné neděle přišly děti a hned u dveří se začaly chlubit.

Začal s tím jeden, jmenoval se třeba Filip: „My jsme bohatí! Máme dům a druhý dům a chatu! Heč!“

Sestry a bratři, při jednom táboře jsme Američany vyvezli na výlet na zámek ve Slavkově. Já jsem na prohlídku nešel, vyrazil jsem na procházku parkem. Byla to úchvatná podívaná. Na štěrkopískových cestičkách se konala mezinárodní soutěž v pétanque. Hráči ze dvou družstev se snaží dohodit svou kovovou kouli co nejblíže k malé dřevěné kuličce. U jedné lavičky stála skupina postarších hráčů, kteří již dozávodili. Hráli už jen tak pro sebe. Smáli se každému hodu, povedenému i nepovedenému. Musel jsem se smát s nimi. „To se ti fakt podařilo,“ chválí soupeř soupeře. Sedám si na lavičku a pozoruji je. Ani si mne nevšimnou, tolik jsou zabráni do hry. Pohled na hodinky mne zarazí. Jak dlouho jsem je sledoval!? Jako kdybychom vystoupili mimo čas. Jako kdyby řeka času obtékala náš ostrov plného her a zábavy.