Mnozí vyhledávají obecenství ze strachu před samotou. Protože nedokáží být sami, pudí je to mezi lidi. Také věřící se nedovedou vyrovnat sami se sebou nebo mají se sebou špatné zkušenosti, hledají pomoc a útočiště ve společenství druhých lidí. Většinou pak bývají zklamáni a dávají druhým za vinu to, co by měli za vinu přičíst sobě. Křesťanské společenství není žádné duchovní sanatorium.
Kdo nedovede být sám, nechť se chrání před obecenstvím, protože poškodí sebe i obecenství. Když tě Pán Bůh zavolal, stál jsi tu sám. Sám jsi se musel pro Pána rozhodnout, sám jsi musel vzít na sebe svůj kříž, sám jsi se musel modlit a bojovat, sám také jednou zemřeš a vydáš počet. Nemůžeš se vyhnout sám sobě. Martin Luther pověděl: „My všichni jdeme smrti vstříc a žádný nemůže zemřít za druhého, protože zápas se smrtí musí vybojovat každý sám.“ Na druhé straně zase platí – kdo se neudrží v obecenství, ten se zase neudrží ani o samotě. Do církve jsi byl povolán, v ní neseš svůj kříž, v ní bojuješ a modlíš se. Nejsi sám ani v hodině smrti, zůstaneš součástí velké církve Pána Ježíše Krista. Pohrdáš-li bratrským obecenstvím, odmítáš povolání Krista a pak ti tvé osamocení bude jen ke zkáze.