Narodí se nám dítě, bude nám dán syn. Ne, tentokrát se nad touhle zprávou nemáme rozněžnit. Teď nejde o to, jak je roztomilé – ty buclaté faldíčky a ty tvářičky. Ne, to dítě, to je naděje. Znamená světlo uprostřed temnot, novou radost zarmouceným, vítězství nad násilníkem.
Jak vůbec přišel Izajáš na to, že by něco takového mohlo zvládnout dítě? Vždyť tohle je nadlidský úkol i pro dospělé. – Izajáš své proroctví píše několik set let před Ježíšovým narozením. Jeho lid je v zajetí. Všechno zničeno, rozmetáno. Naděje do budoucnosti veškerá žádná. Jak by vůbec mohlo vzejít nové světlo? ptají se lidé kolem Izajáše. Jsme jen sami, unavení, zubožení – můžeme si leda tak zanadávat.
Tihle lidé si sami neporadí. A přece – že by mělo přestat platit Boží slovo? Ano, tihle lidé si sami neporadí, ale Bože – až ty se jednou ke svému lidu přiznáš, potom se zrodí dítě. To dítě bude novým počátkem. Nebude potřebovat vojsko, ani slávu ani královský palác. Bude vládnout jinými zbraněmi – pokojem, pravdou, láskou.
Jak to tedy vypadá, když Bůh přichází k lidem? Tluče na zamčené dveře, nikde pro něj nemáme místo. Nakonec končí ve stáji. Chápej, Pane Bože, nemám místo. Do mého domu se nevejdeš, mám příliš mnoho věcí, zájmů, závazků. Na to, abych ti udělal místo – to bych musel něco z toho haraburdí vyhodit. Je tak těžké udělat ve svém životě místo – běž raději o dům dál…