Jsou zážitky dobré a jsou zážitky špatné. O tom vám, sestry a bratři, nemusím povídat. Sami jste dosud jistě nasbírali nespočet zážitků jedněch i druhých. Ve svém nitru každý nosíme sbírku toho, co jsme už zažili. Člověk – to je skladiště zážitků, mohlo by se říci. Některé uchovává na poličku mysli, některé jsou uloženy v srdci. A jak jsem řekl – jsou zážitky dobré a jsou zážitky špatné. K některým se rádi vracíme, připomínáme je sobě i druhým jako pěknou vzpomínku. Jindy bychom se naopak určitých zážitků nejraději zbavili, vymazali je ze své minulosti, vymazali je ze své přítomnosti. A ono to nejde. Stále se vracejí, stále nás bolí.

Jak se svými zážitky naložíme?  A protože jsme v kostele, zeptám se: Co se svými uděláme zážitky před Pánem Bohem? Lze pro víru nějak využít to, co jsme prožili? Lze něco vytěžit z pěkných chvil, lze něco vytěžit z nepěkných chvil? Apoštol Pavel nám dnes dává nahlédnout do svého soukromí. Hovoří o svých zážitcích – jak o těch dobrých, tak o těch zlých. Jakožto apoštol, jakožto hlasatel evangelia Pavel ukládá své zážitky nejen do svého malého, osobního světa, nýbrž je začleňuje i do velikého světa Božího. Pánu Bohu není cizí, co si nosíme v mysli, co si nosíme v srdci.

A ještě jednu otázku vám dám. Postřehli jste, o jakých zážitcích v souvislosti s Bohem mluví Pavel především? Když mluví o tom dobrém nebo o tom špatném, co zažil, kdy se více sblížil s Bohem? Odpovím vám rovnou, nemusíme čekat s odpovědí až na konec kázání. Pavel zakusil Boží blízkost, když mu bylo zle. Špatné zážitky jej neoddělily od Boha. Takové je Pavlovo svědectví. Naše špatné zkušenosti nám nedokážou zabránit setkat se s Bohem. Ale abych nepředbíhal ...

Napřed Pavel mluví o svých dobrých zážitcích. Zdráhá se, ostýchá. V Korintě leckdo považoval Pavla za suchara. Za nezáživného kazatele, který svá slova nedokáže okořenit příklady ze života. Někteří Korinťané s mnohem větší chutí naslouchali superapoštolům, kteří vyprávěli o kdovíjakých zážitcích. Uzdravování, divy a zázraky, působivá kázání, při nichž tekly slzy, hlasitá shromáždění rozpumpovaná emocemi. Sprcha výtek se snesla na Pavlovu hlav. „Jsi moc obyčejný, Pavle. Kde vězíš? Zůstals pozadu. My chceme vidět víru mocnou. My chceme zažít něco extra! Vždyť ty asi ani nevíš, o čem mluvíme. My toužíme po zážitcích dobrých, lepších, nejlepších! Co nám můžeš nabídnout ty, obyčejný apoštele?“

Nerad, tuze nerad přistupuje Pavel na tuhle argumentaci: Musím se pochlubit, i když to není k užitku, přicházím teď k viděním a zjevením Páně. (1) Jaký to má smysl trumfovat se zážitky, natož zbožnými zážitky? Copak tím získáme? Jako kdyby zážitek byl zárukou dobré myšlenky či správné úvahy? Zážitek nezaručuje myšlenku. Ale když to Korintští chtějí, ať to tedy mají! Pavel jim ukáže, že není suchar. Že i on prožil věci neobvyklé a krásné až k nevyslovení. Cudně o sobě mluví ve třetí osobě: Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe… A vím o tom člověku, že byl přenesen do ráje. (2n) Co to je – přenesen? Třetí nebe? Ráj? O čem se to mluví? Vždyť tomu vůbec nerozumíme. Ano, ty nejhlubší zážitky bývají nepřenosné. Druhým nesrozumitelné. Pavel snad hovoří o nějakém hlubokém ponoření do modlitby, kdy se před jeho vnitřním zrakem otevřela nádhera Božího království. Uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku povoleno vyslovit. (4) Bůh ví, co všechno to mělo znamenat, podotýká Pavel.

Jsou zážitky dobré a jsou zážitky špatné. Bohu díky za dobré zážitky. A že jich nebylo málo! Určitě by každý z nás sestavit svůj osobní seznam. Do třetího nebe jako Pavel jsme sice přeneseni nebyli, ale někdy jsme se cítili dost podobně. Šťastné okamžiky v dětství u rodičů a prarodičů, nové kolo, vyhraná soutěž, chvíle prvního zamilování, úspěchy při studiu či v práci, narození dětí, podařená setkání, krásné písně, nádhera přírody, chutné víno. Ohledně dobrých zážitků nejsme chudáci, jsme boháči. A znovu se ptám – jak se svými zážitky naložíme? Na místě je vděčnost. Bohu patří dík, jak nás v lásce sprovázíval. (EZ 549)

Ale – ale… Asi už jste si všimli, že my lidé – věřící i nevěřící – často dobré zážitky považujeme za samozřejmost. Je v pořádku, že svět dobře funguje a nám se v něm daří.  Kdo se pozastaví nad tím, když se mu dobře vede? Teprve až když život začne skřípat a dřít, tehdy se začneme ptát, proč místo dobrých zážitků nastoupily zážitky špatné. Jinak řečeno – úspěchy a zdary nás nepodnítí k úvahám tolik jako problémy a krachy. Otázka, co se ve světě pokazilo, nás trápí více nežli otázka, co ve světě funguje. Otázka, proč nám Bůh nepomáhá, nás zajímá více než otázka, proč nám Bůh pomáhá. Jsou to důležité otázky. Jde o naši jistotu. Jde o naši důvěru vůči světu, vůči stvoření a vůči Stvořiteli.

Jsou zážitky dobré a jsou zážitky špatné. Apoštol Pavel ví, že dobré zážitky plynou jaksi samy, lehce a ladně. Máme být za ně vděčni, nikoliv se jimi navzájem oslňovat a vytahovat se jeden na druhého. Pavlovi připadá výčet nebetyčných zážitků trapný. Nechám toho, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. (6) Pavel je Pavel. Člověk z masa a kostí. Člověk se zážitky dobrými i špatnými. Právě jeho maso a kosti jej bolí. Abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do tělka osten, který mne sráží, abych se nepovyšoval. (7) My nevíme, co bylo oním ostnem v Pavlově těle. Jedni tvrdí, že epilepsie, podle jiných jím bylo jakési pohybové omezení, podle dalších pak oční choroba. Vždyť je to ale jedno. Víme, že Pavla trápila nějaká nemoc a on pociťoval svou bezmoc. Přál by si, aby osten zmizel či aby byl aspoň otupen, jenže ono nic. Třikrát jsem kvůli tomu volal k Pánu. (8) Pavel svěřil v modlitbě své trápení Bohu a trápení nepřestalo. Osten v jeho těle zůstal.

Jaké ostny v sobě nosíme my – ve svém těle? Následky úrazu, nevyléčitelná nemoc, omezený pohyb, úbytek sil. Tak rádi bychom se těch nepříjemností zbavili! A jaké ostny nosíme ve svém duši? Staré viny, pokažené vztahy, lidé, kterým jsme ublížili, a lidé kteří ublížili nám. Odcizení mezi rodiči a dětmi. Napětí v rodině. Nepochopení, nedocenění ze strany okolí. Zhroucené plány. Tak rádi bychom, aby naše modlitby byly vyslyšeny. A ono nic. Jako Kristu v zahradě getsemanské i nám je dáno pít kalich hořkosti až do dna.

Jsou zážitky dobré a jsou zážitky špatné. Jak naložíme s těmi špatnými? Apoštol má svůj výklad: Pán mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (9) Prozradil jsem to již v úvodu – chvíle těžkostí jsou příležitostí sblížit se s Bohem. Svěřit se mu. Poznat, že vedle mého zdroje sil je zde ještě Boží zdroj sil. Kde já jsem v koncích, Bůh v koncích není. Pro Pavla je zde vrchol jeho zvěstování – a pro nás to nejdůležitější, co potřebujeme slyšet. Nejenom v našich dobrých výkonech a zážitcích, nýbrž i v našich porážkách a neúspěších je nám Bůh nablízku. Když se nám život nedaří, když na něj svými silami nestačíme, Bůh má sil dost, aby nám život vrátil. Vždyť jsme viděli, jak vysíleného a ubitého Ježíše vyvedl z hrobu. Nad naší bezmocí žít naplno vítězí Boží moc a chuť žít. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (10)

Jsou zážitky dobré a jsou zážitky špatné. Jak s nimi naložíme? Dobré zážitky jaksi dovedeme strávit sami od sebe. A ty špatné a nesnesitelné zážitky, ty zážitky neřešené a neřešitelné, svěřme Bohu. Sestry a bratři, i s našimi špatnými zážitky nás má Pán Bůh rád. Stále s námi počítá a svou přízeň nám prokazuje i v těžkém čase. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8,32)

Marek 14,32-43          66; Svítá 86; 383; Svítá 375; 549,1-3           Zachariáš 4,1-7

Kázání v neděli po Devítníku, (8 týdnů před velikonocemi), 31. ledna 2016