Ježíš Kristus říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.

Vyprávěl mi kolega z malého sboru v pohraničí, co se u nich přihodilo jednou při bohoslužbách. Slavili večeři Páně a do kruhu se vpředu postavili všichni účastníci bohoslužeb. Všichni. Byl mezi nimi i přítel jedné z rodin, jenž občas chodíval do kostela a jehož můj kolega znal. Pocházel z ciziny a byl to muslim. Co teď? Co udělat v takovou chvíli? Přijímání chleba a vína patří k tomu nejvzácnějšímu, co my křesťané máme. Ne nadarmo se říká „svatá večeře Páně, svaté přijímání“. Je to svátost. Posvátný úkon, tajemné pouto mezi člověkem a Bohem, tajina v pravoslavném názvosloví. Vyznáváme velké tajemství, že za nás bylo Kristovo tělo lámáno jako chléb a krev Kristova byla kvůli nám prolita, jako teče víno. To je naše víra, to je naše křesťanské vyznání, že Kristus za nás zemřel a pro nás vstal z mrtvých. Jenže co si počít, když jsi pro chléb a víno přijde cizinec, jinověrec, bezvěrec, nekonfirmovaný, nekřtěný?

„A co jsi udělal?“ zeptal jsem se zvědavě kolegy. „Inu, chvíli jsem váhal, a pak jsem mu večeři Páně vysloužil. Já vím, že to není podle církevních řádů, ale věřím, že Bůh je štědrý dárce a radostný hostitel.“ No, sestry a bratři, musím přiznat, že já bych asi postupoval stejně. Řády jsou náramně důležitá věc. My lidé si je dáváme, abychom mohli dobře spravovat své společné záležitosti. Abychom vymezili pravidla spo-lečného soužití. Běda, když lidé nedbají na pravidla, na zákony, na ústavu a schválně je poruší, rozbíjejí, nedodržují. Když se zaklínají kreativností a upírají při tom druhým jejich práva. Pravidla jsou důležitá.

Jenže pak jsou chvíle, kdy pravidla jaksi nestačí. Například děti nemůžete vychovávat jenom podle pravidel. Pořád hlídat, co je správ-né, potřebné, užitečné. Nesmíte se pořád kontrolovat, jestli vychováváte děti podle pravidel. Musíte svoje děti milovat. Základem dobré výchovy je láska a pravidla vám při tom mnohdy pomůžou. A někdy vám vůbec nepomůžou, protože budete muset najít řešení spletité situace ne podle pravidel, nýbrž podle lásky. A stejně je tomu v partnerství. Nevybíráte si partnera podle předepsaných pravidel, nýbrž z lásky. A stejně je tomu s přátelstvím. Přátele máte rádi, protože je máte rádi, nikoli že splnili nějaká vstupní pravidla do přátelství.

A podobně je tomu v církvi. Dali jsme si pravidla a podle nich spravujeme církev: volíme si představitele, usnášíme se na postojích, schvalujeme hospodářská rozhodnutí. Bez pravidel bychom byli v rozkladu. Ovšem sami dobře tušíte, že pravidla sama církvi život nedávají. Nevdechnou. Život ve světě i v církvi tvoří Bůh. Život je zázrak. Život je Boží zázrak. Když se zrodí člověk (pořád ještě máme vánoční čas), je to zázrak. Když se v člověku začne rodit víra, když se z ničeho nic klube zájem o Boha, je to zázrak. Když v sobě člověk objeví touhu sdílet s druhými Kristovu pohostinnost, aniž by o sobě mohl prohlásit, že je křesťanem podle všech pravidel. I to je zázrak, zázrak života, zázrak Božích dotyků, zázrak obživení.

Ježíš Kristus říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Tak zní biblický verš, který pro rok 2022 vybrala Jednota bratrská. Já osobně v něm vidím nadpis nad veškerou naší církevní činností. Všechno, o co se jako křesťané snažíme, veškerý náš náboženský provoz – bohoslužby, křty, svatby, pohřby, hodiny náboženství, konfirmační příprava, naše společná setkání i soukromé modlitby, náš zpěv, kafe po kostele, návštěvy, výlety a tak dále a tak dál, to všechno stojí pod nadpisem: „Ježíš Kristus říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“

Kristova vstřícnost a otevřenost je základem, na němž stavíme své osobní životy i život našeho společenství. Bylo by bláznivé hlásat evangelium, a když na ně pak někdo zareaguje, vytasit stopku. „Brzdi, brzdi, ty za Kristem nemůžeš, protože …“ Mnoho času křesťané promr-hali tím, že určují, kdo k Ježíšovi patří a kdo k Ježíšovi nepatří. Mnozí zapálení křesťané si v tom přímo libují. Někdy je to až úchylná záliba ve všelijakých náboženských pravidlech, a na lásku se pak nedostane.

Ježíš Kristus říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Žádný dodatek, žádné upřesnění. Žádné pravidlo, podle kterého bychom mohli řídit, kdo a jakou měrou se smí zapojit do života církve. K večeři Páně nezvu ani já jako farář, ani staršovstvo, k večeři Páně nezve ani sbor či českobratrská církev evangelická, dokonce ani ona neviditelná celosvětová církev nezve k večeři Páně. Ke slavnosti své večeře nás zve samotný Pán. Přesně ten Pán Ježíš, který říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Vždyť tohle je příslib, že každý člověk, každý člověk ve své odlišnosti, ve svých jedinečných pochybách a otázkách, najde u Krista místo. Ježíšova radost je radostí pro všechny, jenom na-jít jak radostná zpráva evangelia dýchá v mojí duši. Chytit dech a pak už volně dýchat Boha.

Ježíš Kristus říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Myslím na ona mnohá Ježíšova setkání s lidmi, která nám líčí evangelium. Jaká pozoruhodná společnost osob, které Ježíš očividně přitahoval. Společnost pozoruhodná tak, že mnozí kolem ohrnovali nad Ježíšem nos a brblali: „Kdyby to byl skutečně Boží Syn, pak by se s takovými lidmi nezahazoval.“  

V Ježíšově společnosti nacházím nevybouřeného a notoricky nestálého Šimon Petra. Nacházím tam Marii Magdalenu, kterou Ježíš vymanil z nadvlády přízraků a ukázal jí svobodu. Nacházím tam Zachea, zbohatlého skrčka, který se neodvážil přijít Ježíšovi na oči. Nacházím tam ženu u studny, která hledala velkou lásku a pořád narážela na ne-pravé chlapy. Nacházím mnohé další, jejichž jména nám Bible uchova-la. A neuvádím ty mnohé, nespočetné bezejmenné a nám proto nezná-mé následovnice a následovníky Kristovy, kteří přišli za Ježíšem se střepy a úlomky svého života.

Ježíš Kristus říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Tento verš nám vykresluje Ježíše, jemuž nejde o to roztřídit, kdo k němu patří a kdo k němu nepatří. Kdo užívá správné formulace v modlitbách a ve výpovědích o víře. Kristus neslídí, kdo patří do správné církve, kdo má správné teologické postoje. Kdo si svůj život zařídí dobře a kdo ne. 

Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. V těch slovech potkáváme Ježíše přesně, jak nám ho líčí evangelium: jako přítele lidí. Nenakládá lidem nová pravidla, nestanovuje duchovní normy, jež mu-síme splnit, nýbrž nás zbavuje tíže trýznivých břemen. Nedělá mezi námi rozdíly kvůli věku, náboženskému původu, vzdělání, společenské pověsti.  Přináší nám dar svobody, radosti, naplněného a požehnaného života. Je vůči nám vstřícný, shovívavý, milosrdný. Má nás rád, každého a každou z nás miluje nekonečně. Ježíš Kristus říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Přeji nám všem, abychom právě takového Krista nacházeli v letošním roce. Amen.

Kázání v neděli 2. ledna 2022.

Hojnou inspiraci poskytl farář Marcus Tesch z Wissenu (Německo).