Když nastal velký pátek, dvakrát užasli Ježíšovi učedníci. Poprvé užasli hrůzou. Polil je mráz, když se stali svědky Ježíšova konce. Vlastně se to všechno semlelo strašně rychle. Večer ještě spolu pojedli slavnostně pečeného beránka. Lámali chléb a pili víno. Zpívali společně. A pak – noční modlitba k smrti vyděšeného Krista, který tuší, co přijde. A pak příchod ozbrojenců, jimž Jidáš polibkem naznačí, koho mají zatknout. A pak jeden výslech, druhý výslech, mezi nimi oplzlý výsměch stráží, trýznivé násilí vojáků. Odebraný šat, rány, plivance, koruna z trní. A pak – rozsudek, břevno naložené na ramena, popohánění jeruzalémskými ulicemi, cesta za město, popravčí pahorek se vztyčenými kříži. A pak – kladivo, hřeby, krev, bolest, vyčerpání, smrt. A pak už jen hrob. Ve vyznání víry trpký Ježíšův konec vyjadřujeme slovy: Trpěl pod Pontiem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben.   

Semlelo se to strašně rychle. Jenom pár hodin, které obrátí život vzhůru nohama. Které obrátí život vniveč. Jestli dobře počítám, vychází mi to na nějakých 18 hodin, spíše ještě méně. Stačí málo a všechno se zhroutí. Z naplno žijícího člověka je neživé tělo. Tehdy Ježíšovi učedníci užasli poprvé. Jak krutě skončil Mistr. Jak zlý konec potkal jejich Učitele, který hlásal, že Bůh je dobrý. Oni vsadili svou důvěru na Ježíše, spojili s ním svá životní očekávání, a on teď nežije. Ani stopa po dobrém Bohu.  A přitom ještě včera touto dobou bylo všechno v pořádku…     

            Když nastal velký pátek, dvakrát užasli Ježíšovi učedníci a další příznivci. Poprvé užasli hrůzou. Podruhé užasli údivem nad slovy proroka Izajáše. My díky historikům víme, že Izajáš žil půl tisíciletí před Ježíšem. Jeho poselství bylo zapsáno na svitky, zařazeno do sbírky posvátných spisů a předčítáváno při bohoslužbách v židovských synagogách. Máme dokonce zachovaný záznam, že při takové příležitost jednou samotný Ježíš pronesl kázání založené na Izajášově proroctví. Staré texty, které nově promlouvají, jsou základem židovského i křesťanského náboženství. Když nastal velký pátek, učedníci užasli, jak dávná Izajášova slova zapadají do tragických událostí, kterých se oni stali čerstvými svědky. To je neuvěřitelné, jak Izajáš s předstihem vykreslil Ježíšovo utrpení v oněch osudných hodinách před ukřižováním. Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, chorobně zkoušený, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. (2n)

            Učedníci užasli. Nejprve hrůzou, potom údivem. Napřed se jim Ježíšův velkopáteční konec jevil jako nepochopitelný krach. Nesmyslné fiasko, na němž nelze nic útěšného nalézt. Učedníci jsou zklamaní, zoufalí, zmatení a pak někdo najednou řekne zarmouceným druhům: „Hej, vzpomeňte na Izajáše. Copak on už dávno před Kristem netušil, že Boží služebník narazí na lidskou zlobu. Copak prorok již dávno neprohlédl, že brutalitě podlehne ten, kdo vytrvale hlásá pokoru, lásku a smíření?“ Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. (7nn)

            Staré texty, které nově promluví. Starobylá moudrost, které napomáhá porozumět přítomnosti. My nemusíme všechno vymýšlet od píky. Stojí za pokus čerpat z minula. Když od Ježíše pochybovační posluchači kdysi žádali znamení, odpověděl jim odvolávkou na proroka Jonáše. Dávný příběh o Jonášovi v břiše ryby jim má napovědět. Znamení vám nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. (Mt 12,39n) „Nebude vám dáno znamení, které vámi zacloumá, které vás vtáhne do zázraku, až nebudete moci. Kristus říká: bude to jen a jen moje trápení, budu sám se svým osobním zápasem, tak jako byl Jonáš sám v břiše ryby. Co dolehne na mne, nedolehne na vás.“

             Když nastal velký pátek, dvakrát užasli Ježíšovi učedníci. Napřed užasli hrůzou nad tím, co potkalo nevinného Ježíše. A poté užasli údivem, že osamělé utrpení nevinného člověka není Bohu cizí, jak dává tušit prorok Izajáš. Bůh zná souvislosti, ví, kolik trápení kdo musí snášet a proč. Učedníci začínají chápat: Kristus si svou smrt na kříži nezasloužil. Byl nevinný. Netrpěl za své viny, ale za cizí. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.

            Sestry a bratři, připojme se k úžasu učedníků. Je velký pátek a my hledíme ke Kristovu kříži. Ježíšova poprava byla nespravedlivá, kazatele lásky zničila mašinérie lidské nenávisti. Ježíš se na kříži ocitl také kvůli nám. Také kvůli nám a našim vinám se vypravil do světa hlásat odpuštění a lásku. Ježíš si mohl dál vést poklidný život tesaře v nazaretské dílně. Ale nevedl. Rozhodl se jinak. Svou činnost věnoval cíli, aby se lidé mezi sebou usmířili, aby se navzájem měli rádi a měli rádi i Pána Boha. Záleželo mu na dobré zvěsti pro hříšníky a díky Ježíšově startovnímu úsilí se evangelium dostalo až k nám. Jeho neměli za co odsoudit. Kdyby někdo zkoumal naše provinění proti lásce a pravdě, mohli bychom být právem potrestáni. Kristus ale hlásal světu odpuštění a kvůli tomu ho postihlo utrpení. Kdyby si byl ušetřil námahu a nedával naději nám hříšníkům, nebyl by se na golgotský kříž dostal. Dostal se tam kvůli nám, poněvadž mu záleželo na tom, abychom my uvěřili v sílu lásky a odpuštění. Abychom věřili v dobrého Boha, který promíjí viny.

            Když nastal velký pátek, užasli Kristovi učedníci. Nyní předběhnu a předem řeknu, co vy už stejně víte. Učedníci užasnou ještě jednou. Ve velikonoční neděli. V neděli vzkříšení naleznou prázdný hrob. Znovu budou žasnout, jak dávný prorok básnicky vytušil, že se Bůh ujme nevinného, který trpí za druhé. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ (11n) Nashledanou v neděli, při druhém kole úžasu. Amen.

Matouš 12,38-42                 518; 519; 532; 147; 528, 510        2 K 5,19-21

Kázání na velký pátek 7. dubna 2023.