Titovy vánoce

Ach jo, to jsou životní a pracovní podmínky. Chudák Titus. Nachází se na Krétě a má se starat o tamější křesťanský sbor. K tomu přátelsky dostává konkrétní pokyny od svého mentora Pavla. Hned v úvodu dnešního dopisu jej apoštol vybízí k ostražitosti. Sborová práce je všude napínavá čili poznamenaná napětím. Lidé jsou totiž velmi různí. Což bývá až dobrodružné. Na Krétě je drzosti víc než dost. Pohybují se tam neužiteční mluvkové a svůdci, kterým by bylo nejlépe zacpat ústa, poněvadž matou celé domácnosti a učí, co se nemá. To vše jenom proto, aby se osobně obohatili. Jistý člověk, který se na Krétě vyznal a dlouhodobě pozoroval její obyvatele, kdysi prohlásil: všichni obyvatelé Kréty jsou lháři, zlá zvířata a líné břichy.

Těžké podmínky pro sborovou práci. Když ve sboru všechno běží dobře, dá se to vydržet. Alespoň si to můžeme myslet. Nebo alespoň v to doufat. Jenže vnější podmínky se vždy nějak projeví i uvnitř. Apoštolovy pokyny nám dávají nahlédnout hlouběji do krétského sboru. Pavel Titovi radí: Představitelé mají být vybráni takoví, kteří mají jednu ženu a nemají prostopášné, nevychované děti. Nemají být hněviví a hádaví, nemají to být pijani ani ziskuchtivci. Baže, pěkné poměry, když musí být výslovně řečeno, aby předáci tolik nepili a aby o sobě navzájem nemluvili špatně. Mnoho zdaru ve sborové práci, milý Tite.

Ovšem my teď máme vánoce. Záporné lidské stránky toužíme upozadit a spíše chceme vyzvednout, co je v lidech dobrého. Nutno dodat, že se to o vánocích docela daří. Svět se zklidní, rozhádaní lidé k sobě nacházejí cestu, nebo se o to alespoň snaží. K vánoční atmosféře patří, že jsme vůči sobě vlídnější. Vždyť se přeci hovoří o pokoji mezi lidmi, jež má doprovázet Boží slávu v nebesích. Užíváme si chvíle, kdy jsme spolu. Když spolu usedneme u stolu, společně jíme, pijeme, smějeme se, hrajeme. Jenže se přehoupne pár dnů a je tomu jako dříve. U stolu se sotva sejdeme a pokoj mezi lidmi rovněž mizí. Kam se ale poděje všechno to dobré, když vánoce končí? Cukroví ještě není snědeno, stromky dosud nejsou odstrojeny a už se v domácnostech stupňuje napětí. Anebo spáchá pan prezident zase nějaký projev, z něhož zase vyšplouchne cákanec pomluv, jenž má druhé pošpinit a přilít olej do ohně nenávisti a strachu. Navzdory všemu pěknému, co jsme v uplynulých dnech prožili, se objevuje neklid a zloba jak v životě osobním, tak i v životě společenském.

Co byste, sestry a bratři, poradili začínajícímu faráři Titovi, který žije obklopen takovou směsicí lidské vznešenosti a nízkosti? Jako lidé umíme být dobří i zlí. Na tuto myšlenku jsme si už nějak zvykli. Smířili jsme s tím, že jsme svatí i potvory. Dovedeme žít s lidskou dvojakostí. Jenže mnohem zrádnější než naše mravní obojakost je fakt, že zlo s dobrem se v nás střídá naprosto nepředvídaně. Nemáme žádný rozpis: „dnes od 8 do 11 jsem hodný (a třeba si zajdu do kostela), pak si dám dvě hodinky zla a na všechny kolem budu protivný, možná že i našeho psa nakopnu. A potom od jedné si udělám pěkné odpoledne a až do večera budu dobrým člověkem, když jsou ty svátky a má k nám přijít návštěva.“ Takhle to prostě nefunguje. Zlo s dobrem se v nás střídá naprosto živelně. Skáčeme od jednoho k druhému. Proto se předáky sboru neboli biskupy mohli na Krétě stát i lidé, kteří se občas opíjeli. To byly jejich temné chvíle. A vedle nich měli chvíle jasné, světlé, prozářené, kdy dovedli umně vykládat Bibli a nádherně hovořit o Bohu. Lidé jim rádi naslouchali a právem byli jejich činností povzbuzeni. A podobně tomu bylo se všemi ostatními členy sboru.

Jsme lidé dobří i zlí. Záludné je, že se obojí v nás střídá hlava nehlava. Mele se to v nás. Možná jste zažili, že jste vlídně začali větu a na jejím konci jste se vztekali až hanba. Nebo obráceně. Začali jste zlobně a nakonec jste se uklidnili. No a uprostřed téhle lidské mícha-nice, uprostřed našich rozvířených emocí, uprostřed našich pofiderních postojů a rozkolísaných mravů má Titus dělat faráře. Nejenže je začínajícím kazatelem, ale i celý jeho sbor je čerstvý i celá církev je teprve na začátku. Tak co byste mu poradili? Jak může uprostřed toho všeho lidského zmatku a kolísavosti žít, pracovat, obstát? 

Do začátku znějí slova o začátku. Apoštol Pavel hledá, jak Tita povzbudit. Nechce ho nechat v bryndě. Chce jej přesvědčit, že Titovy starosti nejsou Bohu cizí. Že Pán Bůh počítá s naší lidskou ošemetností. Od samého začátku je Bohu známo ono zraňující promísení dobra a zla, které v sobě nosíme každý z nás. A tak Pavel mluví o začátku. Mluví o vánocích. Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. (11)

Může se vám zdát, že nic vánočního neslyšíte. O vánocích máme rádi povídání o hvězdě a jesličkách a všem tom andělsko-člověčím rumraji kolem. Asi vás to překvapí, ale apoštol Pavel nejspíše tyhle známé příběhy neznal. Za jeho časů evangelisté dosud žádné evangelium nesepsali. A přece Pavel ví, že Bůh to vzal z gruntu. Jestliže se ve světě mísí dobro a zlo a Bůh s tím chce něco dělat, tak musí prostě začít od začátku. Vstoupit do našeho lidství a žít uprostřed dobra a zla. Což se mu hned od začátku podařilo, když už jako novorozenec zažívá takovou bídu. Ukázala se Boží milost. To dítě, které máme na očích, to dítě je ukázkou Boží milosti.

Milý Tite, Bůh nemá žádný jiný recept na dobro a zlo mezi lidmi, než žít s lidmi a vnášet mezi ně lásku. Milí křesťané, Bůh nemá žádný jiný recept na dobro a zlo v nás, než lásku, se kterou přišel za námi a do které nás samotné také zve. Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. Kristus se narodil, aby ve světě žil láskou. To je naše záchrana, spás pro všechny.  Neboť z lásky se bere síla žít ve světě dobrém i zlém. To jsou vánoce. Amen.

Kázání při slavnosti Kristova narození 25.12.2021.