Pluh a meč

        Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy. (10) Jasná výzva k boji. A jako kdyby nyní najednou všichni chtěli vzít prorokovu výzvu vážně. Těch zpráv o válkách a násilí je naráz tolik. Upřímně řečeno, sestry a bratři, vy je doká-žete ještě sledovat? Úplně ztrácíme povědomí, kde všude se v současnosti válčí. Nepřehledný je seznam bojišť. Východní Ukrajina, Irák, Gaza a Izrael. Sýrie, Lybie, Mali, americký Ferguson, bezpočetné potyčky pohraniční a povstalecké. Ten seznam bojišť je tak dlouhý, že se jim zprávy už ani nevěnují. Co by před pár lety či jen před pár měsíci vyvolávalo pozdvižení, nás nyní nechává zcela chlad-nými. Padlé jednotlivce už většinou ani nepočítáme, obětí musejí být desítky či stovky, aby se o nich mluvilo. Otupěli jsme. A do toho vstupuje stoleté výročí začátku 1. světové války a výročí srpnového vpádu do Československa.Už nám ani nepřipadá nic překvapivého na tom, když se pluhy mění na meče a vinařské náčiní na oštěpy. Místo nástrojů k práci jsou v kurzu nástroje k zabíjení.

       Jako kdyby všichni naráz vzali proroka Joela za slovo. Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy. Prorok hovořil do neklidné doby. Izraelský lid přestál dějinné pohromy, přišel o svůj chrám, o svou zemi, přišel o své předsta-vitele, ocitl se v zajetí. Izraelský lid přestál dějinné pohromy a zase mu svitla na-děje. Naděje na návrat do země, na obnovu svobody, života, víry. Jenže lidé měli strach, že se vše zase zvrtne a zkazí. Že protivníci opět získají navrch. Okolí ne-přálo jejich úsilí. Poměry se znovu zdály být nesnesitelné. Volaly po změně a znejistělý židovský národ si nedokázal představit jinou porážku nepřátelských sil nežli v rozhodném boji. V boji světodějného významu. Provolejte mezi pronárody toto: Vyhlaste svatý boj, probuďte bohatýry. Ať nastoupí, ať přitáhnou všichni bojovníci! (9) Naléhavě zní volání pustit se do boje za dobrou věc, na ochranu utlačených, na obranu poctivých hodnot. Ach ano, zní naléhavě takové volání, ale… Ale ošidně. Vždyť kdekterý bojovník se podnes chápe zbraně, dovo-lávaje se vznešených ideálů. Bojuje přeci ze svého pohledu za nezpochybnitelné hodnoty – za celistvost státu, za národ, za svobodu vlasti, za sociální spravedl-nost, za pravé náboženství, za svatého Boha, za svatou ideologii. Kdo se v tom má vyznat. Nepřítel, přítel, koho smíš mít rád. (Svítá )

       Žijeme v nepokojné době. Když se zhroutil komunismus a skončila studená válka mezi dvěma mocenskými bloky, mysleli jsme si, že svět čeká klidnější období. Trochu klidno bylo, ale to už je pryč. Válka za válkou, násilí za násilím plní náš svět. Meče a oštěpy vystřídaly střely a hlavně. Bible s boji a s násilím počítá. Boží vzkaz je jasný: vy lidé jste prostě takoví. Bez násilí se, vy hříšníci, neobejdete. Prosazujete se jeden proti druhému silou a nezdráháte se prolévat krev. Od dob bratrů Kaina a Ábela – čili od samého prvopočátku – je země nucena polykat krev raněných a zabitých. Nepřátelství řešíte odstraněním nepřátel. Takoví jste lidé, jinací už nebudete. Anebo snad?

        Změnit radlice v meče a vinařské nože v oštěpy jde snadno. Ale že by existoval i protisměr. Protipohyb? Je snad možné pohnout se i opačným směrem? Překovat meče v pluhy? Jistě takové přání žije v lidských snech. Jistě takové přání žije srdcích lidí – dnes obzvlášť silně v srdcích lidí v palestinské Gaze a v izraelském Ašdódu, v ukrajinském Luhansku a Doněcku, v jezídských vesnicích v Iráku. Zbavit se zbraní a znovu se beze strachu pustit do práce. Pustit se do života, do lásky, do zpěvu.

        V roce 1959 věnoval Sovětský svaz Organizaci spojených národů zvláštní dar. Ohromnou sochu, která podnes stojí před hlavním sídlem OSN v New Yorku. Socha se nazývá „Překujme meče v pluhy.“ (Pro pamětníky hodin ruštiny: Перекуём мечи на орала) Její obrázek jste nejspíš někdy někde viděli. Svalnatý muž s kladivem v ruce obrovským rozmachem přetváří meč na pluh. Sovětský dar měl být důkazem dárcova mírového úsilí. Že se jednalo o dar značně pokrytecký, netřeba dodávat. O tři roky dříve totiž sovětské tanky utopily v krvi maďarské povstání a ani v srpnu 68 k nám Sověti nepřijeli s pluhy a radlicemi. Spatřuji v tom určité podobenství. Když se výrok „Překujme meče v pluhy“ omezí pouze na politické proklamace a na politické kroky, vyjde z toho opět jen cosi jako onen novoyorský pomník. Pouze monument bez účinku. Jen monumentální proklamace, jež postrádají životný dopad.

       Jednou věcí je klid zbraní, druhou věcí je klid srdcí. Dokud bude živeno nepřátelství, pořád jsme jednou nohou ve válce. Nesmíření může kdykoliv vyhřeznout. Explodovat zčista jasna jako sopka. Je přeci tak snadné sáhnout po síle a rozdmýchat nenávist. Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy. Bude se bojovat, říká pradávný Joel. Jeho slov se drží i současný Izrael při svých útocích na Gazu. V bojových akcích jasně ukazuje svoji převahu. Ovšem Izraelcům se snad podaří vyhrát válku, podaří se jim ale vyhrát i mír? Získat vítězství v boji ještě neznamená získat mír. K trvalému míru nestačí porážka nepřátel. Se silou a násilím si prostě nevystačíme. I o tom Bible dobře ví. Proto v ní nalezneme k Joelovu výroku i výrok zcela opačný.

         I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Národ už nepozdvihne meč proti národu, nebudou se již cvičit v boji, hlásají svorně proroci Micheáš (4,3) a Izajáš (2,9). Dva proroci proti jednomu – a svědectví dvou platí více než svědectví jednoho. Tedy nikoliv pluhy v meče, nýbrž meče v pluhy. Obrácený pohyb je možný. Lidé i celé národy spolu mohou žít v míru bez tahanic a třenic. Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo se ho nevyděsí. (4) Existuje jasný výhled k míru, k usmíření. Jenže podle proroků mír není výsledkem vojenských tažení a politických jednání; pokoj, mír a usmíření jsou výsledkem Božího vlivu. Když proroci vyhlížejí mír mezi lidmi, vyhlí-žejí přitom Boží pomoc. Usmíření se děje díky Bohu. Je příznakem Boží vlády – anebo chcete-li: mír a usmíření je znakem Božího království, je znakem mesiáš-ského kralování. Proto Kristus vyhlašuje v kázání na hoře: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. (Mt 5,9) Jinak přeloženo: Šťastní jsou ti, kdo působí mír. Táhnou za stejný provaz jako Bůh. Narozdíl od češtiny většina jazyků nerozlišuje mezi slovy pokoj a mír. Pán Ježíš doslova a do písmene blahoslaví mírotvorce. Všechny, kdo kolem sebe vytvářejí mír. Zdaleka není řeč jen o zbraních. Ježíš vyzývá, aby mír měl hlubší základy než jen vojensko-politic-ké. Aby měl základy v nitru, uvnitř člověka. Hovoří o pokojném soužití v usmíření a odpuštění. V tom spočívá celé evangelium. Nepřátelství rozhodně nevyřešíme odstraněním nepřátel. S nepřáteli je potřebné žít vedle sebe bez útoků. Překovat meče v pluhy je nutno v myslích a srdcích.

         Budu konkrétní: Až palestinský Hamás či izraelská vláda dosáhnou svého, jak chtějí zajistit mírové soužití mezi Židy a Araby? Až postupující ukrajinská armáda dobude povstalecký východ země anebo až se Rusové připojí k Rusku, jak chtějí zajistit nezahořklé sousedství Rusů s Ukrajinci? Až si i tady ve střední Evropě uvědomíme, že se zde stále budou objevovat cizorodí přistěhovalci, které často chápeme nepřátelsky jako ohrožení a útok na vlastní postavení, naučíme se vedle sebe žít beze strachu a v pokoji? Mír, pokoj a usmíření nevzniknou samy od sebe. Nejsou výsledkem přírodních procesů. Stojí za nimi veliká námaha. Vždyť i překout meč na pluh je dřina. Ježíš o ní ví a proto prohlašuje za blahoslavené, za šťastné ty, kdo se takto namáhají a dřou. Blaze těm, kdo působí pokoj. Šťastní jsou ti, kdo působí mír. A obráceně: kdo se natrvalo uzavře do nepřátelství, kdo s bližními jen bojuje, ten opravdu šťastný nikdy nebude.

             Sestry a bratři, nedejme si mezi neutuchajícími zprávami o různých bojích a válkách vzít výhled k míru. Ačkoliv se mnohdy zdá velmi daleko, přeci není mimo naše možnosti. Třebaže nám takové řešení připadá jako neskutečný, neuskutečni-telný zázrak. Ale zázraky se dějí. Ano, zázraky se dějí. Vždyť jste zázrak usmíření zažili sami. Když jste se zle pohádali v rodině – rodiče s dětmi, sourozenci mezi sebou, partneři – přece jste někdy našli vzácnou a sotva pochopitelnou cestu k us-míření. Zázraky se dějí – ne vždy, ale aspoň občas. Po staletí proti sobě stáli ka-tolíci a protestanti. A nejenom stáli, ale i krutě bojovali meči i horšími zbraněmi. A přece dnes nepochopitelně prožíváme zázrak smíření, kdy se spolu dokážeme sejít přes hranice církví a chválit Boha. Zázrak smíření zažili Evropané po 2. svě-tové válce. Kdo by si tehdy byl pomyslel, když Německo zpustošilo svými zbraně-mi polovinu světadílu, že za pár desetiletí budou Němci bez výčitek plně včleněni do mezinárodního společenství? Zázraky se dějí, zažili jsme je. Zázraky se dějí, když dojde na Kristova slova. Jinak totiž, než jak řekl Kristus, to dál nepůjde. Ces-ta ke štěstí nevede jinudy než přes smíření. V něm spočívá soužití lidí a národů. Ve smíření je budoucnost světa. Neodstraňovat nepřátele, odstraňovat nepřáte-lství. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Amen.

Matouš 5,1-10        178; Svítá 228; 482; 384; 702                      1.Timoteovi 2,1-6

Kázání na 10. neděli po Trojici, 24. srpna 2014.

Obrázek pochází od Neptuul  na http://commons.wikimedia.org