Sestry a bratři, ani jste si nevšimli, a už je to tady. Nic zvláštního jste nezaznamenali, a přeci se stala velmi významná věc. Změna, která se týká nás všech. Změna se značným dopadem na náš život. Že přeháním? Vůbec ne! … V noci ze včerejška na dnešek, přesně ve 21:44 nastal letní slunovrat. Až doposud se po půl roku délka slunečního dne natahovala, od dneška se naopak den zkracuje a prodlužuje se noc. Tak to půjde celý další půlrok až do zimního slunovratu v prosinci.

V dávných kulturách byly svátky slunovratu, svátky obou slunovratů, vyhlí-ženým okamžikem. Vázaly se k němu všelijaké zvyky, oslavy, pověry, ale taky růz-né naděje a předsevzetí. Síla těchto slavností světla byla mohutná a tuze hybná, což ukazují obrovské stavby typu anglického Stonehenge. V době kamenné někdy před 5000 lety je lidé dovedli vystavět ze vztyčených balvanů, tzv. megalitů.  Tyto obří stavby, včetně pyramid, bývají s pozoruhodnou přesností orientovány podle světových stran. A to všechno, kvůli světlu a jeho místu v lidském životě.

Takže – letní slunovrat máme čerstvě za sebou a to znamená … že za půl roku budou vánoce. Ne, nezačnu vás vybízet k časnému opatřování dárků, abyste si ušetřili předsváteční shon.  Vánoce, jak známo, jsou navázány na termín zimního slunovratu. Ovšem není známo, kdy přesně se Pán Ježíš narodil. Žádné podrobné záznamy o narození se v té době nevedly. Avšak křesťané se rozhodli přiřadit Ježíšovy narozeniny právě k době zimního slunovratu, kdy tma ustupuje a přibývá světla. Okolní pohané byli na tento přelom velice citliví a tak jim křesťané řekli:  „Kristus je naším světlem, které přišlo do světa. Odložte tanečky kolem slunce, které je jenom takovou lampou na obloze, a radujte se z narození Božího Syna, který vnáší světlo do vašich životů.“ Proto se v mnohých církevních písních zpívá o světle. „Ó slunce spravedlnosti, můj Pane Ježíši, svou osvěť mne milostí“ zpívali jsme na úvod. Nebo „Láska tvá nám stále září, temnota mizí před tvou tváří“, zpívali jsme před kázáním. Propojením dávných slavností slunovratu s termínem Ježíšova narození vznikly naše vánoce.

            Když si tedy církev – se vší zodpovědností a fantazií a s přispěním Ducha svatého – vymyslela a stanovila datum Ježíšova narození, naprosto mimoděk a nechtěně přitom určila i termín narození Jana Křtitele. Jak čteme u evangelisty Lukáše:  Když se Marie s údivem dovídá, že otěhotní a přivede na svět Ježíše, anděl ji uklidňuje: „Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožného.“ (Lukáš 1,36n) Tudíž rozdíl mezi Janem Křtitelem a Ježíšem činí šest měsíců neboli půl roku. Což v kalendáři ve výsledku vydá na dobu od jednoho slunovratu ke druhému. Připadá-li Ježíšovo narození na zimní slunovrat, pak zákonitě připadá narození Jana Křtitele na slunovrat letní.

            Rovněž letní slunovrat byl v  lidovém prostředí opentlený všelijakými rituály. Nejsvětlejší a teplá letní noc nabízela prostor k pálení ohňů, k tancům, někde i ke koupelím. William Shakespeare sem umístil svou komedii Sen noci svatojánské nebo přesněji Sen noci letního slunovratu (A Midsummer Night's Dream), jež se odehrává v lese u starověkých Atén. A stejně jako o vánocích ani zde se křesťané nebáli do pradávných slunečních obřadů vnést a začlenit poselství o Božím světle. Do církevního kalendáře proto napsali: 24. červen – svátek narození Jana Křtitele. Letos připadne na středu nadcházejícího týdne. (Půl roku od vánoc.)

            Velice si vážím smělosti, s jakou se naši předchůdci ve víře pustili do přetváření dávných zvyků a taky do výkladu astronomického kalendáře. Evangelium se nezastavilo před slunovratem, nýbrž do něj vstoupilo. V podletí se připomíná narození Jana Křtitele. I s ním proniklo do světa o trochu víc světla. Jan je předchůdcem Ježíšovým, upozorňuje na Krista, který přichází, aby zazářil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje. (L 1,79) Tak zpíval v našem 1. čtení dávný Zachariáš, když držel v náručí svého novorozeného Syna. „A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, připravit mu cestu.“ (L 1,76)

            Ovšem je zde ještě jeden důvod, proč si vážit zařazení Jana Křtitele do křesťanského kalendáře. Schválně to říkám takto: zařazení Jana Křtitele do křesťanského kalendáře. Jan Křtitel totiž nebyl křesťan. Narodil se v době před Ježíšem. Působil v době před Ježíšovým vystoupením. A zemřel dříve nežli Ježíš. Ano, oba dva ti velcí muži se znali. Ježíš se dokonce vypravil z Nazaretu k Jordánu, aby ho tam jeho starší příbuzný pokřtil. Dost možná spolu oba dva dlouze rozmlouvali o blížícím se Božím království a ujasnili si, že jejich představy nejsou stejné. Že se rozcházejí. Pro Jana Boží království znamenalo příchod přísného soudce, který pravdivě odhalí všechny lidské chyby a viny. Sekera je na kořeni stromů, a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat, tak zostra znělo Janovo kázání. (Mt 3,10) Naproti tomu pro Ježíše znamenalo Boží království blízkost laskavého Boha, který se s rodičovským odpuštěním ujímá svých znesvářených dětí a vede je ke smíření. Anebo tentýž rozdíl vyjádřený jinak: Jan žil odříkavě v poušti (kobylky, velbloudí kůže) a učil druhé lidi postu, naopak Ježíš chodil po hostinách a rád se bavil, až sklidil přívlastek „pijan vína a přítel celníků“. Každý byl prostě jiný.   

Říkám to znovu: Jan nebyl křesťanem. Nebyl Ježíšovým stoupencem, ani vyznavačem. Kristus začal veřejně působit teprve, až když byl Jan kvůli svému kázání uvězněn. Když jeden prorocký hlas utichl, ozval se nový. Nebohý Jan se z kriminálu horko těžko snažil po svých učednících vyzvědět, co se vlastně děje kolem Ježíše. A když se Ježíš ocitnul na vrcholu popularity jakožto oblíbený kazatel a uzdravovatel, tehdy byl Jan Křtitel popraven. (To je ta krvavá historie s králem Herodem a s tanečnicí Salome, která si od něj vyžádala hlavu Jana Křtitele na míse.) Tedy – Jan nevěděl nic o pozdějším Kristově utrpení, neslyšel nic o Kristově tělu lámaném a krvi prolité za druhé. Jan nevěděl nic o Ježíšově smrti na kříži, natož o prázdném hrobě třetí ten. Jan netušil zhola nic o tom, že se Vzkříšený Pán stále setkává ve svém Duchu s učedníky a učednicemi a oni že z tohoto svatého Ducha znovu a znovu čerpají radost Božího království pro své životy. Jan nepoznal tuto křesťanskou naději. A přeci se Jan se svým narozením dostal do křesťanského kalendáře a to rovnou na místo zrcadlově souměrné s narozením Ježíše Krista. Letní slunovrat byl vyhrazen jemu. ( A pak byl ještě další svátek 29. srpna - stětí Jana Křtitele)

Jan nebyl křesťanem. Křesťané mu však dali titul svatý. Svatý Jan Křtitel. Vážím si tohoto rozhodnutí. Je zapotřebí vážit si tohoto rozhodnutí při pohledu na pozdější odpor vůči jinověrcům, který se rozmohl ve všech křesťanských církvích. Při pohledu na strach a neávist, jež se zmocnily věřících. Po staletí se lidé v různých církvích stavěli odmítavě k lidem jiného vyznání. Stranili se jich, očerňovali je, kladli mezi sebe všemožné překážky. „Nevěříš jako my, tak táhni!“ „Zapadni, nebo vypadni.“ Láska šla stranou. Křesťané se zpronevěřili přikázání milovat své bližní. Raději je kádrovali podle víry. Jinačí víra byla výmluvou či důvodem, proč druhé nemilovat. A přitom měli křesťané od nepaměti v kalendáři svatého Jana Křtitele. Svatého Jana Nekřesťana. Svatého Jan Jinověrce. Názorná ukázka, že kdo věří jinak, nemusí být nepřítel.

Myslím si, že je dobré připomínat tento dávný svátek Jana Křtitele jako svátek snášenlivosti, tolerance a respektu vůči jiným názorům, jiným vyznáním. Jan nebyl člověk lehkovážný, člověk bezbožný. Měl jenom jiné důrazy nežli my. Ale i on chtěl žít život opravdově, šťastně, poctivě. Kéž se jako křesťané snažíme u druhých lidí hledat to, co nás spojuje. Kde společně sdílíme naději, kde se můžeme společně radovat nebo se pustit do nějakého dobrého díla. V mých očích je svátek svatého Jana Křtitele svátkem všech nekřesťanů, kteří sice nevěří jako my, ale svými životními postoji mají blízko k tomu, co je pro nás důležité – k pravdě a lásce. Jsme v období slunovratu. Ta změna, která nastala ve 21:44 nebyla na první pohled nijak veliká či významná, ale její dopad se ukáže až časem. Mějme tuto naději pro všechny lidi, že každá, byť sebemenší touha po světle, po pravdě a lásce, je u Boha velmi ceněná a má velký dopad do budoucna. Amen.

Žalm 84,12      Lukáš 1,56-80             209; Zář tváře tvé; 582; S 458; 521  

Kázání v neděli 21. června 2020.