Ezechiel, Hus, my

         „Otcové jedli kyselé hrozny a synům trnou zuby.“ Staré hebrejské přísloví přišlo židovským předákům náramně vhod, sestry a bratři. Oni potřebovali jasnou výpověď o izraelské zemi. Potřebovali nějak pojmenovat, co se přihodilo s jejich vlastí. A jak přísloví napovídá, dělo se tehdy cosi velmi neblahého. Kyselé hrozny, trnoucí zuby… I takto lze mluvit o politice a o dějinách. Judské království nikdy nebylo mocným státem. Spíše jenom takovým horským královstvíčkem na rozhraní sféry vlivu dvou mocných říší. Ze školního dějepisu známe jejich souhrnné názvy – Egypt a Mezopotámie. Tam se nacházely starověké velmoci. Judsko a Judejci žili ve stínu, existovaly mnohem atraktivnější, úrodnější, bohatší oblasti. Běda však, když se velmoci začaly roztahovat, když si mezi sebou začaly vyřizovat účty. To pak došlo i na okrajové Judsko a jeho obyvatele.

         Obyvatelé judského království byli zděšeni. Jejich zemí se přehnala vichřice hněvu. Od severu z Mezopotámie přitáhla dobře vyzbrojená babylónská vojska. Jejich hlavním velitelem byl pověstný Nebúkadnezar neboli Nabuchodonozor, jeden z nejmocnějších mužů v dějinách vůbec. Marné bylo judské spoléhání na faraónovu podporu z Egypta. Judsko bylo dobyto a vítězové si s sebou domů odvezli všechno bohatství země. Tedy nejenom zlato a vzácné zboží, nýbrž i nejvýznačnější osobnosti království. Judští představitelé byl odvlečeni do babylonského vyhnanství. Šlechta, kněžstvo, řemeslní odborníci a vzdělanci. Právě ti, kteří nejvíce mluvili do chodu své země. Naráz jsou mimo, naráz musejí najít pojmenování, výklad pohromy, která jejich zemi potkala.

         „Otcové jedli kyselé hrozny a synům trnou zuby.“ Přísloví je jasné. Předchozí generace kdeco pokazily a my nyní musíme snášet důsledky jejich chyb. Judští vyhnanci při babylonských řekách byli zahořklí. Ano, tak to chodí – sklízíme plody dřívějších generací. Jejich vinou už nebudeme žít v naší zemi, musíme se smířit s cizinou. Musíme se smířit s podřadnou společenskou rolí, vždyť jsme jen přistěhovalci. Musíme se smířit s cejchem vyznavačů poraženého boha. Tak tomu je a tak tomu bude. Trnou nám zuby z kyselých hroznů, jež jedli naši otcové.

         Byli to židovští předáci, kdo razili tento tvrdý výklad židovských dějin. Lidé nejmocnější i nejvzdělanější předložili národu k věření temný výklad jeho vlastního údělu. Bůh nás trestá. Dostali jsme se do pasti, z níž nemůžeme ven. Čeká nás smrt. Hospodin na nás zanevřel a jeho zloba sahá až do budoucnosti. Lepší to jen tak nebude. Na programu je víra v tvrdého, neoblomného boha. Víra v boha mstivého, v boha zatrpklého, který ztrpčuje lidem život. „Otcové jedli kyselé hrozny a synům trnou zuby.“

         Taková byla veřejně hlásaná pravda. Potěšila někoho? Osvobodila někoho od strachu? Otevřela někomu nadějný výhled do budoucnosti? Sotva. A právě proti téhle rozšířené „pravdě“ se staví prorok Ezechiel. Staví s proti ní ve jménu Božím. I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: „Otcové jedli kyselé hrozny a synům trnou zuby“? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. (1-3)

         Proroku Ezechielovi se nelíbí, jak zkameněle se mluví o Hospodinu. Jako kdyby nežil, jako kdyby byl nepohnutelným odpůrcem změn. Jako kdyby Hospodin nenapravoval lidský úděl. Jako kdyby viny natrvalo ovládly lidské svědomí. Tak to-mu přeci není. Bůh je přeci sponzorem nápravy. Bůh je příznivcem lítosti a obrácení. Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře. Žádná jeho nevěrnost, jíž se dopustil, mu nebude připomínána, bude žít pro svou spravedlnost, podle níž jednal. (21n)

         Prorok Ezechiel protestuje proti propagovanému obrazu tvrdého a nelítostného Boha. Skutečnost, že se v dějinách udály tvrdé věci, neznamená, že Bůh je zatvrzelý. Každý člověk má svůj život, své viny i svou bezúhonnost. Kolektivní vina je nesmysl. Proto budu soudit každého z vás podle jeho cest, je výrok Panovníka Hospodina. (30) Každý se před Bohem osobně zodpovídá za svůj život. A každý osobně smí doufat v Boží náklonnost a milosrdenství, v Boží lásku. Jen se obrátit od marných činů  a bezvýchodných postojů. Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nevěrnost vám nebude k pádu. (30) Cesta pokání existuje, účinná lítost je skutečně možná. Lidé ji někdy nevidí, Bůh o ní ví.

         Sestry a bratři, dnes je památečný den – výročí smrti Mistra Jana Husa. Podobně jako prorok Ezechiel žil i Jan Hus v době přísně ovládané většinovým názorem. Jasně proklamovaným názorem o světovládné moci církve. Středověká šlechta, kněží i vzdělanci razili svou pravdu o světě a o Bohu, který drží pevný řád  a nehodlá na něm cokoliv měnit. Bůh konzervátor. Tak tomu bylo, tak tomu je a bude. Vždyť mocným jejich pozice vyhovovala. Heslem doby byla neměnnost. Bůh byl nehybný hybatel. A ty, člověče, jsi od přírody hříšník, měj strach ze své bídy. Adam s Evou pojedli kyselého jablka a tobě trnou nejen zuby, ale trne ti duše strachem před smrtí v pekle. Proto potřebuješ církev s jejími úkony, aby tě ochránila před Božím hněvem. V takovém dusném až otravném ovzduší žila Husova generace. Nikoliv živá víra a pokání, nýbrž církevní úřady a obřady zajišťovaly život věčný. Pyšní majitelé pravdy si byli tak jistí svými názory a postupy, že už vlastně ani Pána Boha nepotřebovali, a klidně žili rozmařile v sobectví a nepravostech. Vždyť jim církev fungovala jako dobře promazaný stroj na spásu.

         Proroku Janu Husovi se nelíbilo. Jak zkameněle se mluvilo o Bohu. Jako kdyby nežil. Jako kdyby jeho nároky šlo obejít a vykoupit se církevní příslušností. Pro Husa církev přestala být automatem na spásu. Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět  bezpráví podle všech ohavností, jichž se dopouští svévolník, měl by žít? (24)Každý Bohu odpovídá sám za sebe, a je jedno, zda se počítá či nepočítá za člena církve. A každý osobně smí doufat v Boží milosrdenství bez ohledu, zda splnil všechny církevní požadavky.

         Prorok Hus protestuje proti propagovanému obrazu nelítostného Boha, uvězněného do církevního učení. Protestuje proti němu ve jménu Božím, protestuje ve jménu láskyplného, milosrdného Ježíše. Proto se ve svém sporu odvolává přímo ke Kristu, nikoliv na paragrafy církevního práva. O opravdové pravdě se rozhoduje v nebesích, nikoliv na mocenských postech a ideologických konferencích Kdokoliv se může obrátit rovnou na Boha. A Bůh dobře ví, co je v člověku. A Bůh se ke svým lidem přizná, zastane se jich, i kdyby proti nim stál celý svět. Stejně jako prorok Ezechiel se i Jan Hus postavil proti uznávaným pravdám své doby.

         Každá doba má své vykladače, sestry a bratři. Každá doba má své interprety, lidi, kteří udávají tón, kteří formují veřejné mínění. To oni vybírají a určují události, které jsou důležité a které nikoliv. A vlastně mnohdy už ani samotní hlasatelé nejsou vidět. Jen tisíce a tisíce jejich slov se skládají a vytvářejí náladu, atmosféru, ovzduší. Co má cenu, co má význam, co patří do života a co z něho musí pryč. Hesla, slogany – slogany politické i reklamní,  proklamace životního stylu a smyslu, ideologie. Sdílíme je či nesdílíme?

         Jsme křesťané a hlásíme s k Bibli, tedy i k Ezechielovi a k jeho poselství. Jsme evangeličtí křesťané a hlásíme se k Janu Husovi a k jeho odkazu. Oba dva se ve jménu milujícího Boha postavili nemilosrdným pravdám své doby. A zde je příklad  pro nás. Příklad vzdoru. Pokusit se jít na věc jinak, než většinou bývá zvykem. Nepřistoupit na obecné nátlaky. Jít cestou Boží. Cestou pravdy, která nespoutává strachem, nýbrž která osvobozuje. Dovedeme čelit tlakům obecných nálad? Dovedeme z Bible a z křesťanského společenství načerpat radost a neději, které postavíme jako protiklad k šířené otrávenosti a beznaději? Dovedeme z Božího Ducha nabrat moudrost a chuť přetvářet  jak svět, tak a především sebe sama a své nejbližší okolí k obrazu Božímu? Takové je svědectví dne připomínaných proroků Ezechiela a Jana Husa.

         Víra v Boha není ani úmorná, ani bezvýchodná. Pravda není bezvýchodná. Pravda přece musí vést dál, nikoliv srážet. Mýlí se ti, kdo hlásají, že vše je pokaženo. Že poctivost nemá smysl. Mýlí se ti, kdo odsouvají skromnost do ústraní a oslavují bohatství. Mýlí se ti, kdo jako za dávných časů podkopávají lidskou touhu po důstojném životě a kdo hlásají neměnnost: „Proč se snažit? Všechno je marno. Platí přece řády a pevné interpretace. Předem jsou dány hranice, s nimiž nelze pohnout.“ Ne. Mýlí se ti, kdo u sebe či u společnosti vzdali změnu k lepšímu. Copak Bůh není stvořitel. Z ničeho stvořil vesmír, vdechnul život neživým atomům, copak nedokáže proměnit lidský úděl? O tom mluvil Ezechiel, to kázal Hus, tou nadějí žijme i my. Amen.

Matouš 10,16-19.26-31      3, Svítá17, 244, 161, 672   Římanům 12,21

Kázání v pamětní den smrti Jan Husa, v neděli 6. července 2014