Roman chodí rád do hudebky, kde se učí hrát na housle. Je to sice dřina, ale líbí se mu, co všechno na ně lze zahrát.

Roman nechodí rád z hudebky, obzvláště v zimě, když se už stmívá. Cesta vede přes park, kde na lavičkách posedávají party výrostků.

Jednou Romana zastavili dva velcí kluci. Jejich jména neznal, ale měl pocit, že je vídá chodit do osmé třídy u nich ve škole. Napřed mu zastoupili cestu, pak se mu posmívali, že je fidlal. Pak do něj začali strkat. Snažil se jim uhnout, pak je prosil, ať ho nechají. Vysvětloval jim, že musí domů, ale marně, pořád se do něj naváželi. Jeden výrostek dostal nápad, že si zkusí zahrát na housle. Sebral Romanovi pouzdro a začal se do něj dobývat. Roman se bránil, ale neubránil. Napřed dostal šťouchanec, pak i další rány, že prý je drzý vůči starším. Bylo mu do breku. Taková nespravedlnost, vždyť nikomu nic neudělal! A teď mu navíc ještě nejspíš poničí housle.

Naštěstí se odněkud objevil Aleš, kterého Roman znal jako staršího bratra svého spolužáka. Aleš se snažil osmákům domluvit, aby všeho nechali, ale oni si připadali dost silní. Začali vrážet i do Aleše. Jenže pak to přišlo. Aleš se párkrát napřáhl, a oběma vrazil pár facek. Chvíli se sice snažili na Aleše dále útočit, ale on se jim šikovně bránil a přidal jim ještě pár ran navíc. Roman vyjeveně hleděl na Aleše, vůbec nevěděl, že umí tak dobře bojovat. Když šel Roman domů, byl vděčný za každou ránu, kterou Aleš dvojici útočníků udeřil. Vždyť jak by to s ním bez Alešova zásahu a jeho ran dopadlo? Někdy jsou rány potřebné a dobré.

Ne všichni lidé se k sobě chovají pěkně. Někteří jsou na druhé zlí. Podvádějí je a okrádají, křičí na ně nebo je bijí. My nevíme, co se v jejich srdci pokazilo, že druhým ubližují. Asi jsou hodně nešťastní, že musejí neštěstí šířit i kolem sebe. Jak takového zlého a násilného člověka zastavit? Jak mu zabránit, aby přestal škodit a druhého bít?

Jedním takovým zlým člověkem byl vládce Egypta — faraón. Patřila mu veliká říše, ve které vládl početným zástupům. Všichni museli plnit jeho vůli a pracovat podle jeho příkazů. Mnozí považovali faraóna za boha, za syna nebes, který vládne nad zemí a jejími obyvateli. Ovšem ne pro každého byl faraón bohem. Mojžíš patřil k vyvolenému lidu izraelskému, který uctíval jediného a neviditelného Boha Hospodina. Mojžíš sám se s Bohem setkal, když na pustém místě pásl ovce. Pán Bůh mu dal úkol, ať zajde za faraónem a řekne mu, že pro něj Izraelci věčně pracovat nebudou. Mají zanechat práce a odejít sloužit Bohu — v ústraní mají uspořádat bohoslužbu. „Propusť můj lid, aby mi sloužil,“ oznámil Mojžíš vladaři Boží nárok.

Faraónovi se Mojžíšův požadavek nelíbil. „Cože, Izraelci chtějí přestat pracovat?!“ Velice se rozčílil a rozhodl se Izraelce za jejich odvahu ztrestat. „Když mají čas myslet na jakési slavnosti, tak asi mají málo práce. Ode dneška si musejí suroviny na výrobu cihel opatřovat sami.“

Pro Izraelce nastal těžký čas. Dosud byla otrocká práce příšerná, nyní byla příšerná a navíc nesplnitelná. Žáden div, že se lidé začali proti Mojžíšovi bouřit. Mysleli si, že jim přinese svobodu, místo ní však přišlo tvrdší otroctví.

Jenže Izrael je Boží lid. Bůh slyšel volání svého lidu a viděl jeho bídu, proto se svého lidu zastal. (Podobně jako se Aleš zastal Romana.) Když farao začal útočit na Izraelce, Hospodin jeho násilí zadržel. Udeřil na něho i na celou jeho říši ranami. Farao dostal výprask. Deset ran — deset egyptských ran.

Opakovaně chodil Mojžíš za faraónem s Božím vzkazem: „Propusť můj lid, aby mi sloužil.“ Ale farao odmítal. Bylo to složité a zdlouhavé vyjednávání. Po každé ráně Mojžíš faraóna přemlouval, ať má rozum, ale nedal se obměkčit. Někdy to užuž vypadalo, že farao svolí a lid propustí, ale nakonec zase vše zakázal. A tak Bůh vzpurného faraóna bil různými ranami. „Propusť můj lid.“

Napřed se egyptská voda změnila v krev. Podobný trik uměli i egyptští kouzelníci, takže se farao moc nevylekal. „Propusť můj lid.“

Poté celou zemi zaplavily žáby. (Jak by se vám líbila žába třeba v polévce?) „Propusť můj lid.“

Potom přiletěli komáři. Všichni víte, jak nepříjemný je jeden štípanec, což teprve, když se ocitnete v komářím mračnu. „Propusť můj lid.“

Jako čtvrté přiletěly mouchy. Nejenom že otravně bzučí, ale také šíří různé nákazy. „Propusť můj lid.“

Jako pátá rána dolehl na Egypt dobytčí mor. Pomřelo mnoho dobytka. Už se zdálo, že faraón konečně povolí Izraelcům vykonat bohoslužbu, ale nepovolil. Marné bylo Mojžíšovo naléhání. „Propusť můj lid.“

Šesté byly vředy. Svědivé boláky na kůži, které člověka nutí k nekonečnému škrábání. „Propusť můj lid.“

Když přišlo obrovské krupobití a potlouklo egyptské domy, zvířata i úrodu na polích, byl farao v koncích. Viděl, jak země trpí, bylo mu líto škod a žádal Mojžíše, aby pro něj u Boha vyprosil odpuštění a krupobití zastavil, pak že Izraelce propustí. Ale ani tentokrát farao svůj slib nedodržel. Zjistil, že na polích ještě část použitelné úrody zbyla, tak bohoslužbu znovu zakázal. „Propusť můj lid.“

Osmou ranou byly kobylky. Přinesl je vítr, rázem jich bylo všude plno a sežraly, nač přišly. Vždyť se to tak i říká — Byli jako kobylky. „Propusť můj lid.“

Ani devátá rána, tma, jež ve dne zahalila zemi, faraóna neobměkčila. „Propusť můj lid.“

A tak přišla desátá rána — poslední a nejhorší. V celé zemi měli zemřít prvorození. Všichni ti, kdo se svým maminkám narodili jako první — jak zvířata, tak i lidé. Tahle poslední rána byla tak ukrutná, že převrátila Egypt vzhůru nohama. „Propusť můj lid.“

Velmi mocný byl egyptský král farao. Když však zatvrdil své srdce a neměl s obyvateli své země soucit, dopustil se veliké krutosti. Strhl se boj, neboť Bůh nechce ponechat svůj lid v bezduchém otroctví. Bůh bil vladaře i zemi, která spolu s ním propadla do bezcitnosti. Deset ran dostal Egypt a jeho vládce, poněvadž bránili bohoslužbě. Křivit lidem svědomí je špatné.

A co si s tímhle dávným příběh počneme my dnes? No já například jsem díky němu trochu lépe pochopil dnešní politiku. Egyptské rány nám mohou připadat kruté. Jenže co může Bůh dělat? On nevyhlásí proti Egyptu válku, on na Egypt uvalí sankce. Deset ran to je deset omezení života. Místo vody krev, místo pohodlí žáby, místo čistého vzduchu mračna hmyzu, atd. Bůh nabourává normální život, aby si Egypťané uvědomili, že nežijí v normální době. Vždyť v Egyptě platil zákon, podle něhož se měli zabíjet izraelští chlapci. Dospělí byli nelidsky zotročováni. Deset ran, deset sankcí musí dopadnout na Egypt, než si uvědomí, že nemůže zotročovat Izraelce. Nesmí jim bránit v životu, ve svobodě, v bohoslužbě. Deset ran musejí Egypťané schytat, než dají druhým konečně pokoj – a i to jen na chvíli.

Shodou okolností se včera EU dohodla na desáté řadě sankcí vůči Rusku, které se chová podobně jako Egypt. Rusko ničí život, ničí svobodu, ničí úctu k Bohu. Co my s tím můžeme dělat, když sami nechceme bojovat. Uvalit sankce, zasadit rány normálnímu životu v Rusku, ať konečně pochopí nenormálnost. A pomoci zbraněmi těm, kdo bojují. Ozývají se hlasy: pojďme jednat o míru bez sankcí a beze zbraní. Němci na to mají pořekadlo Frieden schaffen ohne Waffen. „Mír se chrání beze zbraní.“ I u nás máme podobné lidi, kteří hlásají „Já chci mír hned teď, už žádné zbraně.“ Víte jak se jim říká? Chcimírové. Takový Chcimír tvrdí, hlavní je nebojovat a jednat. Proboha – u každé rány čteme, že Mojžíš faraonovi říká, co chce – konec otroctví a svobodu svědomí „Propusť můj lid, aby mi sloužil“. Ale vládce má zatvrzelé srdce. Nemá soucit. Odpověď je pořád táž: Nic nebude. Budete se chovat, jak velím já. A proto přicházejí rány.

A to je, sestry a bratři, evangelium – dobrá zpráva pro tuto neděli. Nikoli že faraon a Putin dostanou pořádný výprask. Ne. Dobrá zpráva je, že Bůh napřáhne svou ruku proti zločincům. Bůh se staví na stranu utlačených obětí bezpráví. Ujímá se jich svou mocnou paží. Amen.

Kázání pro děti a dospělé v neděli 26.2.2023.