1. Neobvyklý začátek

            Kdo by řekl, že takhle začíná křesťanství? Hledal by někdo ve dvou nenápadných veršících počátek světového náboženství, které změnilo dějiny? A přece! Sestry a bratři, krátká zpráva o startu Ježíšovy činnosti nám jasně ukazuje, jak všechno začalo. Tedy – na začátku není popsáno žádné hlubokomyslné rozjímání, žádné duchovní cvičení, dokonce ani žádné obšírné studium svatých Písem. Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Jan Křtitel byl odstraněn. On – smělý kazatel a prorok své doby – byl solí v očí mocným, proto byl umlčen. Jenže svědectví o dobrém božím království nesmí utichnout. Když umlkne Jan, začne mluvit Ježíš. Čili žádné vznešené rozhodnutí, nýbrž nutnost. Jako kdyby Krista ke kazatelství přiměly, dotlačily okolnosti. Okolnosti společenské, okolnosti politické. Zvláštní počátek náboženství. Pečeť, kterou si s sebou křesťanství ponese napořád. Nebude se zdaleka starat pouze jen o lidské duše, bude se – k nelibosti mocných – bude se vměšovat do otázek společenských a politických. (Mimochodem – židé jsou na tom podobně. Mojžíšův příběh se začne odvíjet nikoliv od hořícího keře, nýbrž začíná potyčkou s Egypťanem, který tluče Izraelce.) Pro svět se hledá Boží vláda a Boží spravedlnost. Od samého počátku to máme my křesťané v sobě zakódováno. Náš Pán promluvil, když byl Jan nespravedlivě uvězněn.  Nyní už prostě nelze mlčet. Je nutno prolomit špatné zprávy zprávou dobrou. Je třeba prolomit zklamání nadějí, nevíru vírou a nedůvěru důvěrou. „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

2. Opatrně s „pokáním“

            Co vlastně máme podle Ježíše dělat? Jaký je jeho první pokyn? Jaká slova zařadil na samotný začátek svého spasitelského díla? „Čiňte pokání!“ Touto výzvou Ježíš zahájil vykoupení. Dobře si to zapišme do paměti: první Spasitelova slova určená lidstvu znějí „Čiňte pokání!“ Odsud se odvíjí vše následující – stovky Ježíšových veřejných promluv, setkání s hříšníky u stolu, střet s vládnoucími kruhy, cesta utrpení i velikonoční prázdný hrob. Všechno předznamenává výzva k pokání.

            Ale s pokáním opatrně. Opatrně se slovem pokání. Zní starobyle, tajemně, tak trochu kouzelně – jako kdyby člověk musel nějak očarovat svoje nitro, prodělat jakousi mystickou proceduru, aby dosáhl kýženého cíle. Ale přiznám se – pro mne má slovo pokání silný středověký nádech. Odložme nyní na chvíli slovo pokání a zkusme je nahradit vhodnou obdobou. Soudobou, výmluvnější, jež nám nakonec pokání ozřejmí. Nabídnu vám dvě plnohodnotné obdoby.

3. Obraťte se!

Obraťte se a věřte evangeliu. Ježíš mluví o obrácení. Neboli: změnit směr své cesty, změnit směr, kterým se ubírá můj život. Nejít dál cestou svých omylů, nýbrž se navrátit k dobrým věcem, které jsme opustili. Obrácení, návrat – to je pokání. Ježíšovi posluchači dobře znají hebrejské slůvko tešuva – návrat, obrat, obrácení. Znají ho jako naléhavou Boží výzvu. Bibličtí proroci volali svůj lid k obrácení, k návratu do zaslíbené země. Židé stáli před volbou – buď zůstat jako přistěhovalci v babylónském meziříčí, kde se akorát uchytili a začalo se jim dařit dobře, anebo se vrátit ke kořenům, do válkou zničení vlasti a pustit se do obnovy. Proroci hovoří jasně: Obraťte se od cesty do rozplynutí v cizině. Nepřizpůsobujte se Babylonu, jeho pohanství a pověrám, jeho sobectví, jeho pohodlí. Vraťte se na cestu jediného Boha, na cestu četby Písma svatého, obraťte se od pohanského sobectví k biblické solidaritě, od oblastního pohodlí k zápasu o požehnání pro všechny. Tak hovoří i Ježíš. Jeho první slova znějí: „Obraťte svůj směr! Nežeňte se dál podle svých představ, nýbrž žijte podle směrovek Božích.“

4. Změňte smýšlení!

          A jsme u druhého významu slova pokání. Změna mysli. Změňte smýšlení a věřte evangeliu! Ano, Ježíš začíná svou činnost výzvou k přemýšlení. (Po nějakém náboženství zde v tuto chvíli není ani stopy.) Přemýšlejte a věřte evangeliu. Takový je první spasitelův příkaz. Obnovit svou mysl. Přehodnotit své myšlení. Okruh Ježíšových příznivců se má vyznačovat proměnou mysli. V ní spočívá kajícnost, pokání. Nebýt vězněm vlastních myšlenek. Hledat myšlenky nové, svěží, nadějné. Jak smutné, že často místo otevřené mysli vládla v církvi zabedněnost. Uzavřenost, tvrdost vůči lidem, kteří nepasovali do většinového proudu. Jenže samotný Ježíš prokázal ohromnou otevřenost vůči lidem obtížným a odstrčeným. Kristus změnil smýšlení vůči hříšníkům, odložil tradiční odmítání a usedl s nimi k jednomu stolu. Tak dal vyděděncům naději na důstojný život. Podobně přistupoval k cizincům, k ženám a dětem, k chronicky nemocným, k posedlým, ke všem, kdo si nesli cejch druhořadosti, méněcennosti, podřadnosti. Ježíš jejich situaci promyslel nově a vyhlásil: Pro Boha jsou dobří dost. Změňte smýšlení. Milujte své bližní!  Právě svůj vztah k druhým lidem potřebujeme v myslích přehodnotit ze všeho nejvíce. Jak překonat odstup? Jak posílit lásku? O tomhle přemýšlejte!

5. Věřte dobrým zprávám!

            Křesťanství tedy začíná od věty „Obraťte se, změňte smýšlení a věřte evangeliu.“ Doslova: věřte dobré zprávě. (Evangelium = dobrá zpráva.) Špatné zprávy jsou čilé dost. Jsou vlezlé, zamoří váš svět jako otravný plyn. O špatné zprávy nebude nikdy nouze. Nesoustřeďte se na ně! Upněte se k dobrým zprávám. Važte si jich, berte je vážně! Věřte evangeliu, že Bohu není tento svět cizí, že je blízko Boží kralování, že nastal čas a již do našich dnů proniká vliv Boží lásky a spravedlnosti. Věřte, že díky Bohu má svět dobrou budoucnost.

6. A co my?

            Sestry a bratři, odpovězte si sami, jak jsme na tom my v naší zemi. Zda věříme spíše dobrým zprávám nebo zprávám zlým. Já osobně mám pocit, že nás pohlcují zprávy zlé. My nejsme zemí naděje. Kdo zde hovoří o naději, o domluvě, o lásce? Mnohem více je slyšet o strachu, o rozepřích, o nenávisti. Prezident hovoří s úsměškem o použití samopalu kalašnikov, na demonstracích se objevují šibenice a humanismus neboli lidskost jsou označovány za vlastizradu, celé jedno hnutí si dalo do názvu nepřátelské motto „Islám v Česku nechceme“. Chybí nám zde to, k čemu vyzýval Pán Ježíš. Přemýšlení. Přezkum, zda myslíme dobře. Zda to se lidmi myslíme dobře. Chybí nám obrácení. Otočka na cestě, která se tak snadno nabízí a kterou hlásají podbíziví politici. Cesta do strachu, do uzavřenosti, do zášti. Opravdu tam chceme dojít?  Obraťte se, změňte smýšlení a věřte evangeliu. Uvažujte jinak, změňte směr. Věřte dobré zprávě, že díky Bohu lze žít s nadějí. Věřte, že domluva je víc než křik, pomoc víc nežli izolace, přemýšlení je víc než krátkozraká hesla. Věřte, že lze s bližními žít v lásce, a když ne v lásce, tak alespoň v pokojném sousedství. Čeho se bojíte? Bůh je s vámi a pomůže vám. Království Boží je blízko. 

7. Moje pokání

          Obrácení a změna smýšlení. Dvě různá slova pro pokání. Řekl jsem, že slůvko pokání má pro mne středověký nádech. A přesto ho mám rád. Vím, že pokání je tím, co potřebuji právě já. Přemýšlet o své svém životě. Obrátit se na své cestě, když jdu špatně. Kdy přitakám ponurému duchu doby. Kdy zanedbávám lásku. Před Bohem přiznat, že si života pořádně nevážím a že s ním ani neumím pořádně zacházet. Sestry a bratři, první Ježíšova výzva při zrodu křesťanské víry byla: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Kéž je naší odpovědí pravé pokání a prostá prosba: „Bože, smiluj se. Smiluj se nade mnou, smiluj se nad námi.“ Prosba nikoliv ze strachu, nýbrž z radosti, že se před námi díky Bohu otevírá dobrá budoucnost. Neboť se naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.

2 Mojžíšova 2,11-15              195; 614; 192; 517; 579         Efezským 4,21-25

Kázání v 1. neděli v postě, 14. února 2016.