Nábřeží svobody 2004/3

Shromažďujeme se jako údové církve. Zjišťujeme však, že mnoha lidem shromáždění církve zevšednělo, pro jiné není dost moderní a přitažlivé, jiní je opouštějí vůbec. Proto je nutné si znovu připomínat, jak to s církví vlastně je, ukazovat na základ, z něhož roste, a kdo si to vlastně přeje, aby církev byla a konala svou práci. Proto je to třeba připomenout, abychom měli jistotu, že stojíme na pevném základu, ale nebyli pyšní, nýbrž pokorní, ne však skleslí a malomyslní. Slyšíme jasné slovo Pána Ježíše, hlavy církve: To já jsem vás vyvolil! Není to tedy naše zásluha, že církev je zde a že k ní patříme. Čím bychom si to také mohli zasloužit? Ti, kdo pracují v církvi jako kazatelé Slova si to jistě často připomínají. A ovšem lidé, kteří žijí v blízkosti kazatele a dokonce ho třeba znají od dětství, diví se, že právě on koná tuto práci. Ptají se co na něm vlastně je! Je na něm toho mnoho, ale nic není jeho vlastní. Je na něm to, že jej Kristus posílá že jej v rozhodujících chvílích vede Duch svatý, a že tedy nemá nic, co by nevzal od toho, který jej povolal a poslal. Ale nemysleme jen na kazatele. Ježíšovo slovo se vztahuje na každého z nás.

Příloha: