Škoda, že nevidíme do nebeské statistiky. Škoda, že se nikdy nedovíme, kolik modliteb v uplynulých týdnech a měsících směřovalo k nebesům. Národy se ocitly v úzkých. Životy mnohých lidí byly ohroženy, životy mnohých byly zasaženy, životy mnohých byly zmařeny novou nemocí. Když je to s životem na vážkách, tehdy se lidé obracejí k Bohu. Dělají to tak, jak umějí. Někdy slovy vytříbenými jako zkušení modlitebníci, jindy slovy neumělými jako ti, kdo pracně hledají výraz svého znejistěného ducha. Jedno není lepší než druhé. Každý závan důvěry je cenný.

Apoštol Pavel to měl těžké. Co měl do svých dopisů vlastně zahrnout? Během svého cestování prošel, projel a proplul značnou část římské říše. Na mnoha místech kázal, na mnoha místech napomáhal zrodu křesťanských sborů, na mnoha místech nalezl přátele a na mnoha doslova stál u prvních krůčků, které lidé dělali ve víře. Pavel mnohé z nich učil věřit v jednoho Boha, učil je číst Bibli, učil je modlit se – nikoliv v pohanském duchu, kdy se kupí slova, nýbrž v Duchu svatém, který se člověk obrací k Bohu s dětskou důvěrou jako k laskavému otci.